Vydáváte knihu pro sebe, nebo pro čtenáře?

Proč vlastně chcete vydat knihu? Děláte to pro sebe, nebo pro čtenáře? To totiž předurčí, kolik péče věnujete správné komunikaci knížky navenek – a to přímo ovlivní její prodeje.

Čím více budete při vydávání myslet na svého čtenáře a na to, aby mu bylo hned v prvním okamžiku jasné, že je to kniha pro něj, tím větší budete mít šanci, že půjde vaše kniha na dračku.

Asi neexistuje špatný důvod pro vydání knihy. Mohou být záměry nečisté, jako kniha na podporu neetického podnikání, nebo důvody čistě osobní, egoistické – chci být člověkem, o kterém ostatní říkají, že vydal knihu. Ale z jistého úhlu pohledu dávají smysl skoro všechny.

Pokud vám vydání knihy nějak pomůže, třeba zvýšením sebevědomí, a máte na to peníze, proč ne? Nikomu to neuškodí.

Ale prokážete službu sami sobě, budete-li mít ve svých vlastních motivacích jasno. Nelze totiž očekávat, že když myslíte při vydání jen na sebe, utrhají vám lidé ruce. Pokud vydáváte knihu pouze kvůli vlastnímu egu, rovnou se smiřte s tím, že o ni dost pravděpodobně nebude velký zájem. S tímto přístupem totiž knihu zřejmě nepřipravíte tak, aby byla pro někoho přitažlivá.

To může znamenat i prodej pouhých pár kusů na začátku a hromadu knih ve sklepě, které tam pozvolna upadnou v zapomnění. Účel vydání byl přece již naplněn: Můžete o sobě říkat, že jste vydali knihu. Že se prodalo jen deset kusů se nikdo dozvědět nemusí… Ale já se spolu s Járou ptám: Není to málo?

Říznutí do masa

Pravda je taková, že již při psaní textu myslí ve skutečnosti na koncového čtenáře málokterý autor. To je v pořádku, pokud nejde o knihu na podporu podnikání. Nejpozději ve chvíli, kdy uděláme poslední tečku, máme ale tvůrčí část práce za sebou a už to první, co pak následuje – autorské opravy textu – je počátek Velkého myšlenkového obratu, kdy by se měl stát středobodem vašeho vesmíru čtenář.

Tato fáze se vyznačuje tím, že někdy bolí. Tím víc, čím jasnější a konkrétnější představy o výsledku jste původně měli a čím víc jich budete muset ve prospěch prodeje opustit. 

Proč říkám, že tato fáze řezání do vlastního masa začíná už u autorských oprav? Protože při něm možná zjistíte, že vaše oblíbená postava nebo děj neprospívá čtivosti a svižnosti děje a budete ji muset škrtnout. Protože možná rádi používáte trojtečky a máte jich plný text a někdo rozumný vás přesvědčí, že 3 000 trojteček je na 200 stran fakt příliš a nedá se to číst. Opravy textu jsou zkrátka první příležitostí začít budoucí knihu pozorovat očima toho, pro koho jste ji vytvořili. Očima Ideálního čtenáře.

Jako bych viděl, jak se v některých z vás právě teď začalo všechno kroutit: Ideální čtenář? Moje kniha není jen pro jednu skupinu. Je PRO VŠECHNY. Mladé i staré, ženy i muže, romantiky i pragmatiky, dělníky i podnikatele… VÁŽNĚ?

Tak to nemáte knihu, ale zubní pastu.

Většina čtenářské skupiny „všichni“ totiž ve vaší knize žádný přínos neuvidí. Vás také z těch 46 knih, které u nás dnes vyšly, bude pravděpodobně zajímat jen jedna či dvě. A některé z nich byste možná celkem s gustem použili čistě pragmaticky…

Pro koho autor knihu psal je často patrné již z rukopisu. Typickým příkladem jsou životopisy lidí, kteří nemají nijak zvlášť zajímavý příběh, kterým by zaujali. Zažil jsem autory, kteří ve svých vzpomínkových knihách popisovali i výměnu sporáku a opravu topení, což mi připadá jako extrémní neúcta a plýtvání čtenářovým časem. Asi jediný člověk, který by si mohl takovou knihu přečíst a být z ní nadšený, je autorova maminka (která by ho pravděpodobně hájila, i kdyby to byl sériový vrah). 

Naštěstí příliš nehrozí, že by se některý z nich v mém článku poznal: Za prvé tito autoři můj blog nečtou, protože je víc zajímá, jak knihu vydat, než jak ji pak dostat k lidem. A i kdyby na tento článek narazili náhodou, jejich silné ego spolehlivě zabrání tomu, aby nad tak zneklidňující myšlenkou hlouběji přemýšleli a nedejbože dospěli k sebereflexi. Takže čtete-li ho, nejste rozhodně ztracený případ!

Ego se může projevit i tím, že vaše kniha poučuje. To se stane v momentě, kdy dojdete k přesvědčení, že víte něco, co ostatní ne, a nutně to musíte světu sdělit, aniž byste – opět – přemýšleli o tom, jak knihu udělat pro čtenáře atraktivní. To zahrnuje jak kvalitu textu, tak vzhled obálky a vyznění anotace. 

Napravit to lze tím, že poučení skryjete do příběhu a jeho linku vystavíte tak, aby text čtenáře přirozeně dovedl (dotáhl, nikoli dotlačil!) k pochopení jádra sdělení. Ale to často znamená přepsat text… Proto gratuluji, pokud článek čtete ještě před začátkem psaní a změnil jsem váš záměr včas.

Existují i autoři, kteří chtějí vydat knihu ne aby složili hold sobě a načechrali si peříčka, ale aby složili hold někomu nebo něčemu jinému. Ti naopak na tom, aby šla kniha i na odbyt, zájem mívají a jsou radám mnohem přístupnější. Na rozdíl od těch prvních se většinou zarazí a zamyslí, když jim položím svou vydavatelskou otázku otázek:

Kdo by to měl číst a proč?

Kniha o příteli či partnerovi, kterého nikdo nezná. Životopis dědečka. Příběh neznámého či zapomenutého muzikanta, sportovce či akce lokálního dosahu. Můj pracovní příběh nebo kronika cest v úzkém kruhu přátel, životopis maminky… To všechno jsou knihy, u kterých mi tato otázka naskočí a neodbytně a červeně bliká.

Je-li ochoten se nad tím zamyslet i samotný autor, následuje bádání, co je na knize nejzajímavější a nejpřínosnější pro cizího člověka, a tomu pak přizpůsobujeme její vzhled a způsob komunikace (obálku, anotaci a prodejní texty).

Nezřídka ale autorovi dojde, že pokud by chtěl opravdu knihu „vytvořit pro čtenáře“, zasloužil by text nebo alespoň jeho část přepsat. Jde zkrátka o dva rozdílné přístupy: Záleží-li vám na čtenáři a tvoříte pro něj, dáváte si záležet, aby byl děj poutavý, možná dával nějaké poučení, aby se dobře četl a čtenáře bavil.

Při psaní „pro sebe“ tohle všechno odpadá a je to mnohem pohodlnější. Také lze odbýt často velmi zdlouhavé autorské opravy textu, při kterých teprve ze šutru zvaného první verze rukopisu vzniká váš David. Píšete-li pro sebe, nezáleží na tom, co vyprodukujete. Pokud si totiž nelámete hlavu s tím, proč by měl někdo knihu chtít, dost pravděpodobně tak i dopadne a nikdo ji skutečně chtít nebude – a nedostatky textu tím pádem skoro nikdo neuvidí.

Kde beru přesvědčení, že se zřejmě nebude prodávat…? Protože ať chcete nebo ne – prodává obal. Ale prodávat bude, jen když ho tak připravíte, a to bez přemýšlení o koncovém čtenáři nejde.

Proč by ji měl čtenář koupit?

Pokaždé, když za něco máte vydat peníze, pokládáte si dvě otázky:

• Bude mi to užitečné?
• Je předpokládaná hodnota vyšší než pořizovací cena?

U knih je tomu nejinak. Ať už je tím užitkem pobavení, zamyšlení, zasnění, informace a fakta nebo osobní rozvoj, každá kniha nabízí jen něco z toho, nikdy ne všechno. Zajímat bude nejvíce ty, kteří pociťují v dané oblasti největší deficit (potřebu). Ale aby je zaujala, musí co nejvýstižněji svůj hlavní přínos komunikovat také navenek.

Neuvidí-li čtenář předem v knize potenciální přínos pro sebe, je úplně jedno, kolik kniha stojí. Může být klidně zadarmo a stejně ji nebude chtít. Rozeznat hodnotu je základ nákupu. Umět hodnotu obálkou vyjádřit a jednoduše sdělit rychlostí myšlenky je kumšt a zároveň nezbytnost. Proč je to nutné? Ostravak by zřejmě řekl: Bo neni čas…

Na zaujetí čtenáře má kniha jen zlomek sekundy. Každý den vychází v ČR 46 knih a malý zázrak je už to, když se vaše kniha dostane před oči toho správného čtenáře. Jenže nebude-li poselství, které vyzařuje, dostatečně výstižné a jasné na to, aby na něj doslova vyskočilo (ať už z letáku nebo nabídky knih v e-shopu), zázrak okamžiku bude ztracen a s ním i pozornost potenciálního čtenáře.

Obálka a anotace jsou vstupní branou do knihy. Představte si, že máte v domě úžasnou proměnlivou místnost plnou fantazie, která je pro každého návštěvníka trochu jiná, ale má vždy stejnou atmosféru a určitému druhu lidí něčím pomáhá (třeba tím, k jakému je dovede poznání). Obálka jsou její dveře. 

Co na ně namalujete, abyste na maximum zvýšili pravděpodobnost, že právě tento druh lidí nebude moci odolat a vezme za kliku? Jak dokážete zprostředkovat, popsat, co je uvnitř, aby to bylo co nejvýstižnější, nejlákavější a zároveň pochopitelné v pouhém zlomku sekundy?

Bez toho, že byste si tyto otázky zodpověděli, se zřejmě dál nepohnete, chcete-li dát své knize opravdu uhrančivou obálku.

Když se vám povede udělat si v tom jasno a budete připraveni k praktické realizaci, najdete další vodítka ve článku Věda jménem knižní obálka – 4. Jak vymyslet námět a ve třech předchozích dílech o obálce 1, 2 a 3.

Naštěstí máte k dispozici prostoru víc, než jen obrázek s jedním hlavním motivem. Pokud naláká obálka, přichází druhé kolo bitvy o pozornost.

Dveře za dveřmi

Za dveřmi se statickým obrázkem se nalézají dveře druhé, zvané anotace. Tyto dveře umí dokonce promítnout video – pokud je správně naprogramujete. Vaším programovacím jazykem je prostý text a zobrazovacím zařízením je mozek čtenáře. Převodním algoritmem je jeho představivost.

Znamená to, že slovo, pod kterým si nelze nic představit, ani něco pocítit, je velmi pravděpodobně v anotaci úplně zbytečné: Představivost čtenáře takové slovo v podstatě nevidí a odpovídá to políčku ve filmu, na kterém není vůbec nic. Taková slova pouze zabírají místo, a to velmi cenné, protože prodejní. Celá anotace je prodejním pokladem knihy. Nebo by aspoň měla být.

To ale neznamená, že má tento krátký text vypíchnout všechny benefity knihy, na které jste dokázali přijít: U obálky jste si také museli vybrat jen jeden motiv, který zaujme konkrétní druh čtenářů. Anotace je tu od toho, aby je ujistila, že byl jejich první dojem správný a více jim přiblížila děj či benefit, který pro ně kniha bude mít. Opět jsou to oni, kdo je v hlavní roli:

Píšu anotaci tak, aby zaujala JE. Aby obsahovala jim známá slova a neobsahovala výrazy pro žánr a v dané souvislosti nezvyklé (s výjimkou tzv. záměrného narušení vzorce). Pokud můžu, použiju přímo jejich žargon a nejlépe i jejich skupinové asociace. 

Proto se tak vyplatí svého Ideálního čtenáře dobře znát. Jste-li součástí své vlastní cílovky jako já, budete mít velkou výhodu – asi budete mít velmi rychle jasno, co je největším přínosem knihy a jaká slova používat, aby na ně slyšeli na první dobrou.

Ale ať jste v jakékoli výchozí situaci, kdybyste si měli z této části článku zapamatovat jen jedinou věc – je to představitelnost slov v anotaci.

Filozofií chytrých autorů je čtenářocentrismus

Ani ta nejlepší kniha, dokonce ani potenciální bestseller, nemá předem zaručeny slušné prodeje. To, zda se jich nakonec dočká, záleží především na komunikaci (knihy a autora) navenek. Na tom, jak vypadá obálka, jak zní její anotace a jak je lidem nabízena.

Tvorba a prodejní strategie jsou dvě zcela odlišné fáze, a právě to dělá autorům vydávajícím vlastním nákladem největší problém. Málokterý z nich si totiž uvědomí včas, že po dopsání je potřeba úplně přepnout svůj mozek a začít přemýšlet jinak – čtenářocentricky. Vím, je to ošklivé slovo. Ale zcela výstižné.

Jak jsem psal ve článku pro ty, co se nechtějí nikam cpát a mají zábrany svou knihu propagovat, přemýšlejte o své knize jako o přínosu. Vaše kniha je lék na nějakou bolest. A váš úkol je dopravit medicínu k pacientovi a vysvětlit mu, proč by ji měl užít.

Máte-li veliké ego, zkuste ho využít: Vezměte jako výzvu jeho překonání. Aspoň pro tuto chvíli… Dokážete si, že nejste jeho otroky!

Máte odvahu mi napsat do komentářů ten skutečný, pravý důvod, proč si knihu vydáváte?

Jiří Nosek průvodce autorů českým knižním bludištěm o blogu a mé cestě k autorskému vzdělávání

Nebuďte na to sami! Připojte se do facebookové skupiny
Jak si vydat knihu, a jak ji i prodat