Jak napsat knihu?

Trápí vás pochybnosti, zda jsou vaše texty dost dobré na to, aby se staly knihou a zaujaly čtenáře? Připadají vám složité literární teorie jako nepřekonatelná zeď, která vás dělí od vydání vlastního díla?
Talent je skvělý, ale jen ten samotný z vás mistra neudělá. Psaní je totiž řemeslo jako každé jiné a spousta věcí se dá naučit, ať už talent máte, nebo ne. Navíc, vy nepotřebujete být mistry. Chcete jen, aby váš text stál za přečtení.
Příručky tvůrčího psaní často obsahují nepraktické rady a cvičení, některé z nich jsou dokonce hotové bichle, ze kterých se ale autor (podle jejich recenzí) skoro nic prakticky nenaučí. Moje máma se nad nimi rozčilovala tak, že jí to nedalo a zkusila to po svém. Jako autorka 25 knih a nominantka Magnesia Litera má zkušeností více než dost.

Moje máma Věra chtěla psát odjakživa a literatura ji fascinovala, ale za minulého režimu to byl sen naprosto nerealistický. Od aranžérky přes závorářku a učitelku v mateřské škole, byly pro ni vyhrazeny jen profese víceméně dělnické, a její literární kvality nikoho nezajímaly (na druhou stranu to bylo určitě lepší, než osud Karla Pecky, jiného výborného českého spisovatele, který pozornost vládnoucí věrchušky upoutal a byl za to odměněn dlouholetým vězněním v těch nejhorších komunistických lágrech).

Její kniha proto není jen návodem, je to inspirativní výpověď o cestě k literárnímu snu. Podle Stephena Kinga je psaní „pročistěné myšlení“ a „jedinečné přenosné kouzlo“. A tato kniha vám ukáže, že tou nejdůležitější surovinou pro uvaření skvělého příběhu jste vy sami a váš život. 

Když jsem vydával svou knihu já, požádal jsem mámu o kapitolu o tom, jak se naučit dobře psát – najdete ji zde. (Na mém pragmatickém názoru, že propagace, obálka a anotace jsou důležitější, než co je uvnitř, protože bez nich se čtenář k obsahu nedostane, se nic nezměnilo. Ale to v žádném případě neznamená, že by vám mělo být jedno, zda psát umíte nebo ne. Snažit se zlepšovat byste měli neustále, a číst si o psaní je tím nejmenším, co můžete udělat.)

Kniha má 21 kapitol, ale není mým cílem vám ji tu celou shrnout. Vybral jsem si z ní několik témat, která považuju za důležitá, ale vzhledem k tomu, že sám žádný literát nejsem, nedejte na mě a měli byste si celou knihu přečíst sami. Zhltnete ji za den, má jen 144 stran, ale těžit z ní pak můžete ještě celé roky. Stejně jako těží – ať už vědomě či ne – z knih svých předchůdců každý schopný psavec. Nikdo nejsme ostrov, všichni stojíme na hlavách velikánů. 

(podle knihy Věry Noskové)

Všichni jsme amatéři. Co je talent?

Označení „amatér“ by pro začínajícího autora nemělo být urážkou. Historicky vzato byla naprostá většina spisovatelů amatéry – psaní je neživilo, věnovali se mu vedle své profese nebo díky finančnímu zázemí. Vlastně i William Shakespeare byl v tomto smyslu amatér; neměl literární vzdělání a byl v podstatě samouk. Podobně ani Joanne Rowlingová, autorka Harryho Pottera, nevystudovala žádnou školu pro budoucí literáty.

Mnozí světově proslulí spisovatelé nevzešli z drahých soukromých škol, ale často z nuzných poměrů a tvrdého života, nejtypičtějším příkladem je asi slavný Jack London. Právě to, že měli takzvaně „nažito“, jim dalo nezdolnou potřebu a umanutost psát dobré knihy, stát se někým a něco umět. Touha vymanit se z nepříznivých podmínek se pro ně stala silným motorem.

A co je tedy talent? Je to zděděná, vrozená schopnost, kterou lze kultivovat, ale ne vytvořit na „jalové půdě“. U spisovatele jde především o verbální inteligenci, bohatou slovní zásobu, představivost a chuť vyprávět. Talent je vlastně součtem příznivých vlastností, jako je bystrost, sečtělost, fantazie a dobrá paměť. Nelze přesně vyčíslit, jakým dílem se talent podílí na vzniku kvalitní knihy, ale díla psaná zcela bez něj bývají nečitelná. Já jako bývalý fotograf, který se naučil dobře fotit i bez zvláštního talentu, s oblibou říkám, že profíka dělá dřina, talent dělí pouze poslední dva schody – profíky od mistrů.

Důležité je si uvědomit, že ani talent, ani pracovitost a oběti investované do snu stát se spisovatelem nemusí automaticky zaručit úspěch. Přesto platí, že bez pracovitosti, houževnatosti a jisté sebekázně se žádné umění neobejde. Většina úspěšných autorů se ke svému cíli dopracovala systematickou a pravidelnou prací, nikoli čekáním na inspiraci. O tom za chvíli.

Proč je odmítnutí nakladatelem jen dalším krokem k úspěchu
(a ne koncem světa)?

Téměř každý začínající autor narazí na zavřené dveře. Pošlete svůj pečlivě napsaný rukopis do tradičního nakladatelství a čekáte. Měsíce ubíhají a odpověď nepřichází. Když už konečně dorazí, je to často jen zdvořilá (nebo ani to ne) fráze typu: „Váš titul se nám nehodí do edičního plánu“. Tento scénář je tak běžný, že by se dal považovat za pravidlo.

Důležité je si uvědomit, že v tom nejste sami. Historie literatury je plná příběhů dnes světoznámých autorů, kteří byli zpočátku desítkami nakladatelů odmítáni. J. K. Rowlingová, James Patterson (toho odmítlo 31 nakladatelů!), John Grisham (28 odmítnutí) nebo Paulo Coelho – ti všichni čelili opakovanému zavržení, než se konečně našel někdo, kdo jejich dílu uvěřil. Jejich příběhy ukazují, že skličující odmítání se může později proměnit ve vítězný úspěch, který přinese slávu (a miliony dolarů).

Proč ale nakladatelé odmítají i budoucí bestsellery? Důvodů je několik:

1. Lidská povaha: „Koho neznám, tomu nedůvěřuji,“ tak zní nepsané pravidlo. Nakladatelé se neznámými jmény raději nezabývají.

2. Finanční kalkulace: Nakladatel téměř vždy zvažuje, zda se mu vydání knihy vyplatí a přinese zisk. Preferuje proto autory, kteří jsou už něčím známí, nebo témata, která jsou zrovna v kurzu. Ví, že je to mnohem jednodušší, než prosazovat prvotinu neznámého autora.

3. Přehlcenost: Velká nakladatelství jsou doslova zavalená rukopisy. Šéfredaktor Mladé fronty kdysi v rozhlase přiznal, že jim ročně přijdou stovky rukopisů od amatérů, které se ani nečtou, jen prolistují a vyhodí do sběru.

Odmítnutí tedy nevypovídá o kvalitě vašeho díla, ale spíše o fungování knižního trhu. Známe příběhy vítězů, ale neznáme osudy těch, kteří měli talent, ale chyběla jim vytrvalost a po několika neúspěších to vzdali úplně a nikdy jsme o nich neslyšeli.

Co tedy dělat?

• Nevzdávejte to: Houževnatost a sebedůvěra jsou klíčové. Příběh neznámého spisovatele se často zlomí až ve chvíli, kdy jeho dílo vydá malé, nevýznamné nakladatelství, které se rozhodne riskovat.

• Hledejte alternativy: Máma sama zažila pohrdání velkých nakladatelů. Její řešení? Založila si vlastní malé nakladatelství a román si vydala sama. I když počáteční distribuce byla těžká, kniha si nakonec našla cestu ke kritikům i čtenářům a stala se úspěšnou.

• Berte to jako výzvu: Místo zoufalství pociťujte zdravý vztek, který vás posune dál. Každé odmítnutí vás může posílit a motivovat k tomu, abyste dokázali, že se mýlili. Úspěšní autoři se nenechali odradit a jejich příběhy jsou toho nejlepším důkazem.

Nečekejte na inspiraci
(neexistuje, nebo jen pro amatéry!)

Romantická představa o umělci, kterého v náhlém záchvatu geniality políbí múza, je jedním z největších mýtů o psaní. Leckdo si inspiraci a onen bájný polibek Kalliopé plete s občasnou chutí psát. Jenže pokud chcete skutečně napsat knihu, nemůžete se ohlížet na to, jestli zrovna máte, nebo nemáte chuť. Tuto proměnlivou emoci je potřeba vytěsnit.

Přijměte psaní jako vysněnou práci a nejlepší zábavu. Ten, kdo přistupuje denně ke svému stolu a počítači jako dělník k soustruhu, je prostě pracující člověk. I když je tato práce specifická, tvořivá a většinou radostná, stále je to práce, která vyžaduje disciplínu.

A co je tedy ta pověstná inspirace? Nápady nejsou dárkem ze starověkého Olympu, ale produktem vašeho přemýšlení. Když se autor ponoří do svého rukopisu, přemýšlí nad logikou jednání postav, nad stavbou knihy a vývojem děje, jeho mozek pracuje a přirozeně generuje nápady. Můžete jim říkat inspirace, pokud chcete, ale ve skutečnosti jsou výsledkem vaší mentální práce.

Někdy může být impulsem i silný nahodilý zážitek – podmanivá atmosféra, nečekané chování lidí, situace, která sytí vaše city a obrazotvornost. Řeknete si: „To musím popsat!“. Ale i takový moment je jen materiálem, který musíte zpracovat, román se sám nenapíše.

Nejlépe to shrnul Stephen King, který na toto téma řekl: „Amatéři sedí a čekají na inspiraci, my ostatní se prostě zvedneme a jdeme pracovat“. Chcete-li napsat knihu, nespoléhejte na múzy, ale na sebekázeň, pravidelnost a systematickou práci. To je skutečné tajemství úspěšných spisovatelů.

Lidé, čtěte!
(Vaše nejlepší škola, která vás nic nestojí!)

Pokud se chcete stát spisovatelem, musíte dělat především dvě věci: „hodně číst a hodně psát“. To je rada od Stephena Kinga a platí bez výjimky. Neexistují žádné zkratky, drahé kurzy ani kouzelné „fígle“, které by mohly nahradit to, co vám dá pozorná četba kvalitní literatury. Je to ta nejlepší a nejlevnější škola, jakou můžete absolvovat.

Proč je čtení tak zásadní?

1.  Učíte se řemeslu od mistrů: Své nejlepší učitele najdete v knihovnách a knihkupectvích. Když čtete, nevnímejte jen příběh. Všímejte si, jak jsou knihy strukturované, jak autoři pracují s jazykem, jak lehce líčí situace nebo jak staví dialogy. Studujte, jak jsou jejich díla napsaná, ale zároveň se jimi nechte okouzlit. Tímto způsobem se nenásilně učíte psát odvážně a působivě.

2.  Rozšiřujete si slovní zásobu a cit pro jazyk: Pozorným čtením si přirozeně osvojujete nová slova, obraty a styly. Naučíte se, jak psát nevšední věty a jak je cizelovat, aby nebyly toporné. Získáte cit pro rytmus textu, který je pro čtivost klíčový. Jakmile porozumíte možnostem jazyka, vaše vlastní psaní bude bohatší a živější.

3.  Získáváte inspiraci a nadhled: Čtení vás nejen baví a obohacuje, ale také vás přiměje přemýšlet, soucítit a inspiruje vás. Můžete objevovat nové žánry a autory, kteří vám budou blízcí a poslouží jako vzory. Zbavte se předsudků – skvělí spisovatelé jako Bulgakov, Čechov nebo Turgeněv nemohou za současné politické dění a jejich díla jsou nadčasová.

4.  Vytváříte si čtenářskou paměť: Pište si čtenářský deník. Nejde o školní povinnost, ale o způsob, jak si utřídit myšlenky o přečtených knihách a lépe si zapamatovat, co vás na nich zaujalo. Když si budete zapisovat postřehy, snadněji se k nim v budoucnu vrátíte a využijete je při vlastní tvorbě.

Lidé si často stěžují, že na čtení nemají čas. Přitom číst se dá téměř kdekoli: v dopravních prostředcích, v čekárnách, ve frontách, při čekání na jídlo. Každá taková chvíle je příležitostí vstoupit do „země spisovatelů“. Nehledejte výmluvy. Chcete-li psát, čtěte. Je to investice, která vás nic nestojí, ale její hodnota je pro vaši tvorbu nevyčíslitelná.

Chyby začínajících autorů
(Co všechno textu škodí?)

Napsat dobrou knihu je umění. Napsat špatnou knihu je bohužel mnohem snazší. Začínající autoři se často dopouštějí chyb, které jejich textům ubírají na síle, čtivosti a uvěřitelnosti. Pojďme se podívat na ty nejčastější prohřešky a na to, co vašemu textu skutečně škodí.

1. Psaní bez cíle a bez následné práce

•  Píšete, co vás napadne: Častou chybou je začít psát, aniž by autor tušil, co vlastně chce sdělit. Myslí si, že to „nějak dopadne“, a nechává myšlenky volně plynout bez struktury a záměru.
•  Žádné revize: Napsaný text považuje za hotový polotovar. Nechce se k němu vracet, nebo ho pročítá jen povrchně a ledabyle.
• Spoléhání na kamarády: Svůj nedodělaný text pošle přátelům, kteří ho většinou pochválí – buď proto, že jsou to kamarádi, nechtějí mu ublížit, nebo psaní nerozumějí a pochvala je nic nestojí.
• Ztráta trpělivosti: Jakmile se objeví překážka, autor to nevnímá jako tvůrčí výzvu, ale ztratí trpělivost, je mrzutý a práci vzdá.
• Psaní z osobní zášti: Psaní z čistě osobních důvodů, například za účelem vyřízení si účtů, textu škodí. Ublíženost a nenávist autora z rukopisu doslova trčí a působí odpudivě.

2. Jazykové a stylistické nešvary

•  Banální fráze: Používání otřepaných úsloví a idiomů, které textu ubírají na originalitě (např. „leje jako z konve“, „třešnička na dortu“, „v naší uspěchané době…“).
• Opakování slov: Časté opakování stejných slov v navazujících větách, zejména sloves jako „být“, „mít“, „říkat“. Čeština přitom nabízí spousty synonym, která text oživí.
• Odpudivá čeština: Nesmyslné věty, neznalost významu slov, křečovité metafory a směšná přirovnání. Příkladem může být: „*Srdce se snad zbytečně sevře zlou předtuchou. Z ní a studu, vznikajícím z pohledu na vnitřně zakázané.*“ nebo „*nosila záda vzpřímená*“.
• Úmorné popisy a vysvětlování: Dlouhé, nudné vysvětlování hned na začátku knihy, které čtenáři prozradí všechno předem. Stejně tak škodí úmorně dlouhé popisy, které by měly být spíše jiskrné a okouzlující.
• Vysvětlující prology a epilogy: Tyto části často působí amatérsky a zbytečně. Vše podstatné by mělo být obsaženo v samotném příběhu.

3. Slabý příběh a postavy

• Plochý děj: Řídký, nudný a nepravděpodobný příběh je jedním z největších problémů.
• Papírové postavy: Nevýrazné postavy, které „šustí papírem“, působí neuvěřitelně a čtenář si k nim nevytvoří vztah.
• Autorovo hodnocení: Začátečníci mají tendenci hodnotit chování svých postav místo toho, aby ho barvitě vylíčili a nechali na čtenáři, aby si udělal názor sám.
• Přepjatost a sentimentalita: Textu škodí také přehnaná teatrálnost, sebelítost, nabubřelost a sentimentální klišé.

Vaše osobnost jako základní surovina
(Máte nažito? Pak máte, co potřebujete!)

Zapomeňte na chvíli na spisovatelské „fígle“, drahé kurzy a poučky o tom, jak správně psát. To nejdůležitější pro vznik dobré knihy totiž nenajdete v žádné příručce. Základní surovinou, z níž stavíte své dílo, je vaše vlastní osobnost. Jste to vy – vaše myšlenky, city, vzpomínky, zážitky, vaše lásky i nenávisti, váš smysl pro humor i vaše životní pocity. Celý tento materiál, který tvoří vaši jedinečnost, nelze do hlavy nalít odněkud zvenčí.

Právě proto je tak důležité, abyste jako spisovatel měli takzvaně „nažito“. Když čteme životopisy slavných autorů, často žasneme, čemu všemu museli v životě čelit. Mnozí vzešli z tvrdého života, bídy a nuzných poměrů, což jim dalo nezdolnou umanutost něco dokázat a psát skvělé knihy. Jejich zkušenosti se staly jejich nejcennějším materiálem. 

Platí, že spisovatel by měl být svědkem nespravedlnosti a krutosti, ale měl by poznat i dojemné příběhy – a nejlépe sám na sobě zažít lásku, zradu, odpuštění i smutek. Právě tím se přiblížíte čtenářům, když jim budete vyprávět o životě, jaký skutečně je.

I když píšete autobiograficky a čerpáte ze své paměti, pamatujte na radu Jacka Londona: „Zapomeň při psaní na sebe. A svět si tě bude pamatovat.“ Nevykládejte čtenáři filozofii svého života, nechte své postavy, aby ji vyjádřily svými činy a slovy. Důležitý je příběh, ne vy jako vypravěč.

Pokud jste hodně mladí a cítíte, že ještě nemáte dost „nažito“, nezoufejte. Každé psaní, i o smyšlených světech, kultivuje váš jazyk a učí vás pracovat s jeho možnostmi. Vaše osobnost je jedinečná, nikdo stejný jako vy v celém vesmíru neexistuje. A právě z této jedinečnosti může vzniknout dílo, které bude buď kvalitní, nebo také neumětelské. Ale vždy bude „po vás“.

Přestaňte snít, začněte tvořit…

Už dost bylo snění o tom, že „jednou“ napíšete knihu. Dost bylo odkládání a čekání na dokonalý nápad, ideální podmínky nebo polibek od múzy. Pokud to s psaním myslíte vážně, musíte přestat snít a začít tvořit. Přijměte psaní jako svou vysněnou práci a nejlepší zábavu, ke které je třeba přistupovat s disciplínou.

Psaní je především práce. Práce, kterou si sami vymyslíte, sami sobě uložíte a nikdo ji za vás neudělá. Je to osamělá cesta, na které vás možná nepodpoří ani vaši nejbližší, kteří by si přáli, abyste dělali „něco pořádného“. Ale nenechte se odradit. Vzpomeňte na Jacka Londona, J. K. Rowlingovou a desítky dalších, kteří byli na začátku odmítáni, ale jejich houževnatost je dovedla k ohromnému úspěchu.

Jednoho dne budete držet v ruce svou vytištěnou knihu. Přivoníte k ní, pohladíte ji. Bude v ní trest toho nejlepšího, co ve vás je. Ale co dál? Nestačí knihu jen napsat. Je třeba ji dostat ke čtenářům.

… a prodávat!

Často slyším nebo čtu v e-mailu: „Já na tom nechci vydělávat.“ Odpovídám: „To v Čechách ani moc nejde, toho se bát nemusíte. Spíš to bude spousta práce, za kterou nedostanete zaplaceno.“

Kniha tu není od toho, aby vám vydělala peníze. To neznamená že se vám nemůžou vrátit náklady, případně vám na konci může i nějaká ta kačka zbýt (ale pouze v případě, že si za svůj čas neúčtujete vůbec nic a nepočítáte ho do svých nákladů). Vydáním knihy si plníte sen. A pokud to není vaším snem, raději se do toho vůbec nepouštějte.

Prodat se snažíte proto, abyste naplnili účel knihy –  to, aby byla čtena. V první řadě to znamená vědět, kdo by měl vaší knihu číst a proč. Pokud byste to nevěděli vy, nedokážete nikomu vysvětlit, proč by si měl knihu koupit, a nebudete ani tušit, koho hledat a na jaká slova zabere.

Vlastní obchod byste měli mít ne proto, že tak udržíte nejvíc, ale proto, že jinak nezjistíte, co vám při propagaci funguje a co ne a pouze byste stříleli naslepo. Velmi dobře může knihu prodávat videotrailer, a s dobrým nápadem vás klidně nemusí stát vůbec nic nebo naprosté minimum. 

Ale to úplně nejdůležitější ze všeho je, abyste vůbec měli knihu komu nabídnout, a takové publikum je nutné vybudovat ještě před vydáním knihy. Není nutné ho budovat od nuly, obzvlášť, pokud máte (zatím) v úmyslu vydat pouze jednu knihu. Ale i když nemáte publikum vlastní, nemění to nic na tom, že nějaké mít musíte, a budete ho potřebovat právě v okamžiku, kdy kniha vyjde a bude nová, takže  si budete muset zajistit takzvaného gatekeepera – a to rovněž předem.

Pokud se teprve zajímáte o psaní, máte ještě čas. Horší to mají autoři, kteří už mají dopsáno a jsou ve vydávacím rauši, opojeni vidinou hotové knihy. Ti bývají ztraceni, podobně jako feťák, kterého od vysněného zážitku již dělí pouze aplikace. To je též velmi spolehlivý recept, jak svou knihu zabít.

Nejlepší rada, jakou vám můžu dát, je koupit si s knihou mé mámy i rovnou i tu moji (stejně se bez ní pravděpodobně neobejdete) a nechat se konečně zasvětit do toho, co vás čeká…

Howgh. (Kdo neví, nečetl Mayovky.)

Jiří Nosek průvodce autorů českým knižním bludištěm o blogu a mé cestě k autorskému vzdělávání

Nebuďte na to sami! Připojte se do facebookové skupiny
Jak si vydat knihu, a jak ji i prodat