Vydání knihy má být především radostným vyvrcholením oslavy vaší tvořivosti a touhy něco předat světu. Neznamená to, že je to bez práce, ale spousta dřiny se dá obejít, když na to jdete chytře a využíváte vymožeností doby a práce druhých.
Přesto se i dnes spousta autorů snaží na všechno přijít sama a vymyslet vlastní cestu, a práci si tím pouze přidělává. Přitom mají na dosah návody i chytré nástroje, které by jim cestu násobně usnadnily. Bolí mě to tím víc, že já jsem před 15 lety tyto nástroje neměl, a využil bych jich moc rád…
Vydání knihy v r. 2024 už nemusí být frustrující a stresující záležitostí. Žijeme ve třicátých letech jednadvacátého století – stačí si plně uvědomit, co to znamená. Neřešte, co nemusíte!
Spousta autorů svou energii hned na začátku vyplýtvá na problémech, které přestanou být problémy, jakmile máte návod – ať už jde o autorské opravy, vymýšlení obálky, zacílení nebo psaní anotace – místo aby svou energii napřeli smysluplnějším směrem. Třeba začít rozhledem v oboru a uvažováním, jak si práci co nejvíce zjednodušit s použitím chytrých nástrojů zdarma; a roztřídit si činnosti na ty, které budou muset oddřít, a všechny ostatní, které mají lepší řešení.
Nebuďte troglodyti. Nechte si pomoci. V první řadě nevymýšlejte znovu kolo a opatřete si návody. Pak rozhodněte, čemu se můžete vyhnout a jak se k cíli přiblížit s co nejmenším množstvím vámi vynaložené práce – jinými slovy, zjistěte, co nemusíte dělat vůbec, případně jak si to lze rapidně usnadnit.
Věřte mi, budete energii potřebovat na to nejdůležitější – propagaci – a čím víc energie a nadšení do ní vložíte, tím budete úspěšnější. Nevyšťavte se proto na detailech. Jak říká amazonový multimilionář z lidu Jim Cockrum: „Dělejte pouze to, co můžete udělat jenom vy a nikdo jiný. Všechno ostatní delegujte.“
To nevadí, že si myslíte, že nemáte sluhy. Máte je, jen o nich zatím nevíte. Jsou tu totiž krátce a teprve přicházíme na to, jak moc užiteční mohou být…
Když si Maruška usmyslela, že si vydá knížku, neměla ani tušení, do čeho se to pouští. Když se podívala zpět, už to byl rok, co se začala o vydávání knih zajímat, a neměla vůbec pocit, že by byla o moc dál.
Ať hledala jak hledala, narážela do zdi. A to uměla anglicky… Jenže v zahraničí byli všichni pobláznění Amazonem, což jí k ničemu nebylo. Ona chtěla knihu vydat v češtině, a papírovou, nikoli e-knihu. K ničemu jí nebyly ani anglické návody, jak svůj rukopis vybrousit, ale v češtině žádný nenašla. Kurzů tvůrčího psaní byla spousta, ale návod na opravy ani jeden…
Prala se s tím tedy sama, ale po třech měsících přepisování neměla pocit, že by něco podstatného vylepšila. Dokonce se přistihla, že některé opravy zase zrušila. Tápala, co má vlastně hledat, ale stále jí to nepřipadalo dost dobré.
Když ji už věčné přepisování bez výsledku naštvalo, chtěla se pustit do něčeho konkrétního, co bude potřebovat tak jako tak, aby si mohla odškrtnout alespoň něco.
Řekla si, že napíše anotaci. Nejdřív strávila dva dny hledáním návodu, jak anotaci psát – bez výsledku. Tak to zkusila sama. Vytáhla si z knihovny několik knížek, aby se inspirovala, ale každá anotace byla psána úplně jinak, takže jí to moc nepomohlo. Smířila se s tím, že tahle bitka bude jen na ní.
Uplynuly dva týdny a měla pocit, že je tam, kde předtím. Anotací sice napsala 5 verzí, ale všechny jí připadaly mizerné. Nejhorší na tom bylo, že se nemohla zbavit pocitu, že vlastně vůbec neví, co chce napsat… Jak mám proboha celou knihu shrnout do pěti odstavců?
Cítila, že psaní anotace už pomalu začíná z duše nenávidět, tak si řekla, že se odreaguje u vymýšlení obálky. A že se nejdřív podívá, co je k dispozici… Brouzdáním fotobankami strávila týden. Jenže nenašla nic, co by se jí líbilo.
Co by se jí líbilo věděla. Jenže po nějakém čase jí v hlavě začal hlodat červík: Co když se to, co se líbí tobě, nebude líbit čtenáři? Pak se ale namíchla: „Je to moje kniha. A obálku můžu mít jakou chci, když to platím!“ Skřítek skeptik sklapl, pomyslel si něco o prostoru mezi půlkami a zalezl do svého synaptického brlohu. Jak šlo o dětinskou umíněnost, balil to.
Ačkoli nakonec našla obrázek, který hledala, byl až příliš drahý. Hledala tedy podobný, ale ani ten nejlepší konkurenční obrázek se jí nelíbil dost. A pak to přišlo – napadl ji lepší název… A začínala znovu, protože starší obrázek k novému názvu neseděl.
Po celém roce práce, přemýšlení a hledání měla pocit, že se nepohnula. A to si myslela, že za rok už bude mít knihu vydanou… Psal se rok 2014 a Maruška netušila, že je jen jednou ze stovek dalších českých autorek a autorů, kteří zažívají to samé.
Trvalo nakonec dva a půl roku, než měla pocit, že už je na vydání připravena. Našla si vydavatelství a za další 4 měsíce byla kniha konečně venku. Jenže něco bylo špatně…
Když se za první měsíc prodalo 19 kusů, potěšilo ji to. Touhle rychlostí by mohl být celý náklad vyprodán za dva roky. Snila sice o tom, že kniha půjde přímo na dračku, ale i tak to bylo přijatelné. Jenže za celý druhý měsíc už se knih prodalo jen 9. A nejhorší byl třetí měsíc, jen 5 prodaných kusů…
O dva roky později se už Maruška jejich bývalé garáži podvědomě vyhýbala. Nechtěla už tu hromadu knih ani vidět. Za celé ty dva roky se totiž prodalo pouhých 15 kusů… Její plány vyprodat náklad za 2 roky ležely v troskách. Z jejího snu o knize, ze které jsou čtenáři nadšeni a jde na dračku, zbyla jen hromádka popela.
Petr snil o tom, že napíše knihu, téměř odjakživa. Ale protože studoval nová média, velmi brzy si začal uvědomovat, že cílem není jen knihu vytvořit, ale hlavně ji dostat ke čtenářům. Zatímco vydavatelství našel během hodiny 10, informací o šíření knihy jen poskrovnu. Poslední ťafku mu dala statistika vydávání knih v ČR, která pravila, že každý den vychází průměrně 46 nových titulů.
Od té chvíle si na psaní vyčlenil pouhou hodinu denně a veškerý zbytek volného času se rozhodl věnovat přípravě na šíření knihy. Představa, že jeho sen skončí hromadou neprodaných knih ve sklepě, pro něj byla natolik děsivá, že byl ochoten si počkat na knihu klidně o rok déle. Nevypustí ji, dokud nebude mít pocit, že je připraven.
Ač to netušil, měl Petr velkou výhodu – byl líný. Proto byl přímo posedlý efektivitou a hodnotou vlastního času, a aktivně hledal příležitosti, jak si něco ulehčit, zkrátit si cestu a využít vědomostí jiných lidí. Říkal tomu scifíčkovsky kvantové skoky – naučit se za pár hodin něco, čím někdo jiný ztratil půl života, než to vůbec mohl začít učit někoho jiného.
Protože byl Petr dítě doby a na internetu byl jako doma, uměl vyhledávat informace a proto brzy našel, co hledal: Knihu o tom, jak knihu nejen vydat, ale i dostat k lidem. Když ji celou přečetl, nalistoval první stránku a začal znovu. Za první týden některé části knihy, hlavně tu o propagaci, přečetl 3x. A v jeho podvědomí se pomalu začínal formovat plán.
Poslední příběh v ní totiž podrobně popisoval případ autora Hynka, kterému se díky dobré strategii podaří mít polovinu nákladu „prodanou“ ještě předtím, než mu knihy přivezou z tiskárny. Protože mu celý postup Hynka dával smysl, Petr se rozhodl jej okopírovat tak věrně, jak jen to dokáže.
Nakoupil si stejné kurzy jako on, podíval se na ně od A do Z, pak si znovu přečetl pátý příběh v knize a všechno mu zapadlo do ještě mnohem podrobnějšího obrázku. A na všechno měl návody, stačilo začít jednat.
Díky kurzu se Petr zcela vyhnul počátečnímu hledání, na co je jeho kniha „lékem“ a identifikaci ideálního čtenáře. Práci za něj odvedla umělá inteligence, protože pro ni s kurzem získal na ty podstatné věci vyladěné předpřipravené prompty.
Opravy rukopisu po dopsání si Petr musel sice odpracovat jako každý autor, ale podle návodu od redaktora to bylo snadné. Bez něj by pravděpodobně vůbec netušil, kde začít, a prostě by to jen zkoušel, aniž by věděl, co hledá. Nakonec podrobil opravený rukopis testu redaktorem a betačtenáři, dostal pozitivní odezvy a získal první recenze.
Procházel ale zároveň každý den i sociální sítě a hledal lidi, kteří by si jeho knihu přečetli zdarma (v el. formě) a napsali mu na ni odezvu. Tušil, že až bude recenze potřebovat na prodejní stránce knihy, bude pozdě je začít shánět. Těm nejnadšenějším čtenářům osobně zavolal a vyzpovídal je, co na jeho příběhu nejvíc ocenili, a některé věty a formulace si zapsal slovo od slova. Bude se to hodit při prodeji.
Petr se rovněž zcela vyhnul tápání kolem obálky a anotace. Nejdříve musel zahodit vlastní předběžné amatérské představy, protože díky kurzu pochopil, že kniha se balí pro čtenáře a ne pro autora. K čemu by mu byla obálka podle jeho představ, pokud by knihu nepomáhala prodávat? AI mu navíc na základě synopse knihy dala i skvělý tip na lepší název, k němu by stará obálka stejně neseděla. Nejdříve si ale udělal žánrový průzkum, aby věděl, co na obálkách podobných knih čtenář bude asi očekávat.
Titulní motiv mu pak opět navrhla AI podle synopse. Z deseti návrhů se mu nejvíc líbily 3, protože odpovídaly i jeho závěrům ze žánrového průzkumu. Vypsal si klíčová slova, v Midjourney s nimi našel několik pěkných obrázků, zkopíroval jejich prompty a obrázek dal jako vzor, a vytvořil si vlastní verze. To dělal 3 večery, pak si jeden den hrál s obrázky, které vytvořil a zkoušel je ladit, a do večera měl 3 různé návrhy obálky sestavené v Canva, ze kterých může nechat vybrat vítěze samu cílovku knihy.
Od AI si také nechal vygenerovat 8 návrhů anotace, vytřídil 4 nejlepší a z nich poskládal dvě (to celé mu dohromady zabralo 2 hodiny). Otestoval je na kamarádech a do týdne měl vítěznou verzi.
Klíčem k dobré přípravě na samotný okamžik vydání se mu zdálo být začít „čeřit vodu“ s dostatečným předstihem a začít včas vytvářet a zahřívat publikum, kterému pak knihu nabídne v předprodeji – což jeden z kurzů popisoval krok po kroku, od žánrového průzkumu přes lov na gatekeepera až po podrobný návod na předprodejovou e-mailovou sekvenci.
Stejně jako Hynek začal i Petr vytvořením e-mailového magnetu. Nechal AI chvíli brainstormovat na téma povídky, která „by byla samostatným příběhem, ale fungovala jako neodolatelný magnet na jeho knihu“, dokud nepřišla s opravdu dobrým nápadem. Ten pak ještě společně domysleli (protože pokud jde o množství nápadů, je AI nedocenitelná, zvláště je-li průběžně vedena).
Děj povídky se chronologicky odehrává po skončení knihy a začíná napínavou akcí, ale v závěru se napínavě zamotá vzpomínkovými odkazy na příběh v knize. Postavami pak navazuje na první kapitolu v knize, aby Petr mohl i ji používat jako další obsah zdarma a lákat jím ke koupi knihy, až bude venku.
Uznal jako rozumný nápad i spuštění facebookové reklamy na magnet, protože to vyjde levněji, než pak po vydání spouštět reklamy na knihu. Jako návnada mu posloužil příspěvek s nejvíce komentáři. Tím začal budovat svou vlastní databázi fanoušků a vztah s nimi, protože už jeho uvítací e-mail vyzýval, aby mu napsali, co by je nejvíc zajímalo.
Protože měl pocit, že v žánru sci-fi je příliš velká konkurence, aby dokázal najít gatekeepera s e-mailovým seznamem, ochotného představit svým lidem zrovna jeho knihu, rozhodl se jít cestou získání co největšího množství zdrojů kontaktů pro svůj e-mailový seznam.
Vzal si k ruce své poznámky ze žánrového průzkumu a začal je rozšiřovat a prohlubovat, včetně přehledu vhodných soutěží. Vyznačil si nejnadějnější místa, prostudoval je do hloubky a pro každé si zvlášť napsal plán, jaký typ příspěvku by mohl členy dané komunity nalákat do jeho seznamu. Každý den se psaní strategického plánu věnoval 30 minut a za dva týdny byl jeho seznam tak obsáhlý, že měl práci na čtvrt roku dopředu.
Nejdříve co nejvíce zmnožil své návnady: Napsal další povídku jako magnet. Protože obrázek upoutá oko mnohem lépe než text, vybral nejatraktivnější scény z knihy a vytvořil k nim v Midjourney ilustrace, a také stvořil obrázky svých hlavních hrdinů v různých situacích.
Protože se mu celkem povedly, vytvořil zároveň na Youtube kanál, na kterém začal ostatní autory učit používat AI ke tvorbě ilustrací pro svou knihu a její propagaci, a na závěr vždy vložil háček na některý svůj magnet nebo výzvu k odběru. Díky vzdělávání ostatních autorů se dostal i do hledáčku blogu vydaniknihy.cz a získal tak na svůj kanál užitečný odkaz. Přihlásil se do několika literárních soutěží, a i když nikde neuspěl, poznal nové lidi a blogy o psaní, a hodně nového se naučil.
Po vzoru Hynka použil i Petr k předprodeji sbírku. Sám sebe tím záměrně donutil začít knihu propagovat již víc než měsíc předtím, než vyšla. Naučil se ale díky tomu práci si strategicky plánovat a spoustu dalších věcí. Kvůli sbírce si více pohrál s videotrailerem a obrázky z Midjourney rozpohyboval v PikaLabs a Runwayi, a natočil nápadité upoutávkové video pro svůj sbírkový projekt. Scénář k němu samozřejmě vytvořil opět pomocí AI.
Jako jednu z odměn dal početně omezené osobní celovíkendové školení v práci s obrázkovými AI pro autory, a nabídl ho na svém youtubovém kanálu i ve facebookových skupinách, kde se autoři sdružují. Na děkovací stránku po koupi knihy pak umístil nabídku placené tříhodinové konzultace vydání knihy. I kdyby to koupila jen 2 % lidí, pomůže mu to alespoň s náklady na reklamu na jeho magnet – a dát nabídku nic nestojí.
Ve sbírce se mu podaří vybrat nakonec pouze polovinu částky, ale má připravené peníze na doplacení a polovinu nákladu má tudíž zaplacenou předem. Protože má také svůj e-mailový seznam, který za 12 měsíců práce a reklam narostl na 700 kontaktů, podaří se mu díky předprodejové e-mailové sekvenci udat dalších 120 kusů a ještě dalších 60 v následujících 14 dnech.
Když vidíte rok shrnutý do krátkého článku, snadno se vás může zmocnit pocit, že je dotyčný nadčlověk a vy to nikdy nezvládnete. Protože ve zkratce není prostor na podrobnosti, mohou vám některé činnosti připadat až nezvládnutelně náročné. Ve skutečnosti je každý velký krok složen z malinkých, jednoduchých krůčků. Na kopec také lezete pomalu, krok za krokem, každý svou vlastní rychlostí.
Petrův příběh je pouze extrémním zkrácením pětadvacetistránkového popisu poctivé přípravy na okamžik vydání, na kterém ukazuji chytré provedení propagace, které je předtím věnována celá třetina knihy. Vychází z reálných zkušeností mých nebo někoho z více než 160 autorů, kterým jsem už vydával knihu. A přestože je i „příběh syna 21. století“ zkratkou, zabral skoro desetinu knihy a nabízí podrobností podstatně více. Největší smysl však bude dávat těm, kdo si poctivě přečtou celou část o propagaci, protože ne nadarmo je příběh až jejím úplným závěrem.
Pro ty, kdo se navíc ještě nechávají deptat vlastním pocitem nedostatečnosti: Já jsem byl na škole trojkař a čtyřkař. Vážně. Všechno, co je pro mě dnes důležité a co umím líp než jiní, jsem se naučil sám – až po škole. Nepřemýšlel jsem o tom, na co mám a nemám buňky. Prostě jsem se průběžně učil to, co jsem nutně potřeboval – jak se říká, „nouze naučila Dalibora housti“. Kdybych si předem stanovil, že na to nemám (o marketingu jsem si to myslel celých 15 let), automaticky bych tím odepisoval své šance to zvládnout. Když si nevěříte, jste v háji – to je starý známý fakt:
„Jestliže věříte, že něco dokážete, nebo jestliže věříte, že ne, máte v obou případech pravdu.“
Henry Ford
„Překážky, to jsou ony obávané věci, které spatříte, když odvrátíte pohled od svého cíle.“
Henry Ford
Vaše víra či nevíra v sebe je rozhodující. Mimo jiné i proto jsem byl na škole nemožný v tělocviku i v matematice – bral jsem sám sebe jako nemehlo a matematický antitalent a měl jsem k tomu o to větší odpor. Šest let (od sedmičky ZŠ) jsem byl v matice něco, čemu se dnes říká „odpojený žák“.
Jak potom chcete mít jakékoli výsledky, když sami nevěříte, že jich můžete někdy dosáhnout? Matematik se ze mě sice nestal a nevyhrál jsem ani olympiádu, ale daně si spočítám a taekwon-do jsem opustil až těsně před černým páskem. Pouze jsem musel nejdřív odvrátit pohled od překážek a najít své PROČ, svůj vnitřní motor.
Stejné je to i s vydáním a propagací knihy. To nejdůležitější ze všeho je rozhodnutí, že to prostě dáte, a nezáleží na tom, co vás to bude stát. To rozhodne o tom, jestli se to stane opravdu realitou.
Snít o vydání vlastní knihy je dobré, pouze pokud vás to namotivuje něco pro to udělat. Nemusíte dělat nic z toho, čemu nerozumíte, co vás děsí nebo o čem si myslíte, že to nezvládnete. Tou nejdůležitější prací na samém počátku je totiž zaplnit mezery ve vědomostech a získat víru, že to dokážete, a pak si načrtnout předběžnou osu plánu. A hlavně se namotivovat.
Nic víc. Žádné trápení s cílovkou, obálkou, anotací či propagací. Vaším prvním úkolem budiž boj s vlastní nevědomostí a obavami – říkám tomu „hlavologie“. Udělejte si před bitvou nejdříve pořádek ve velíně a na jeho obraznou stěnu si nakreslete přibližnou mapu cesty k cíli.
Jeden malý, ale zcela zásadní krok ke své knize můžete udělat hned teď. Nebude vás to stát víc než 3 piva a nebudete muset udělat nic jiného, než že si přečtete jednu knihu a pak o tom začnete přemýšlet.
Na počátku každé úspěšné knihy je plán. A ten se dá sestavit, jen když se ve vydávání a propagaci knih orientujete. Úplně postačí, když o tom pak budete přemýšlet pokaždé třeba jen cestou do práce a zpět – hlavně každý den. Možná za dva, možná za šest týdnů se vám v hlavě začne rodit plán. Od toho totiž mozek je, aby řešil naše úkoly (i ve spánku) – a naprogramujete ho k tomu právě tak, že o něčem přemýšlíte pravidelně a snažíte se přijít s řešením: Vaše podvědomí to díky tomu pochopí jako naléhavý úkol, který je potřeba stůj co stůj vyřešit. To jsou ty pověstné nápady ve sprše.
Tato kniha je základem autorského vzdělání, a kdyby se někdo uráčil ji napsat dřív, nemusel bych přiznat, že jsem jejím autorem já, a doporučoval bych ji všemi deseti každému autorovi i tak. Zhostil jsem se jejího napsání pouze proto, že se k tomu nikdo jiný neměl a denodenně jsem na autorech kolem sebe viděl, jak naléhavě je zapotřebí.
Bohužel, já žádnou takovou příručku po ruce neměl a mé první knihy to odnesly, že jsem byl lama. Napsal jsem ji proto, abyste mě nemuseli z nevědomosti následovat a abyste své knize dokázali dát péči, jakou si zaslouží. Bude to přece jediná kniha vašeho života, ne? (Pokud knih plánujete vydat víc, měli jste ji mít přečtenou nejpozději včera!)
Úplně čerstvé druhé vydání „Vydej si vlastní knihu 2024 AI“ (všechna další vydání již budou jen elektronická), doplněné o pár kapitol a také o proklatě dlouhý vzorový „Příběh autora 21. století“, najdete zde – a POUZE DO KONCE ZÁŘÍ za starou cenu 100 Kč:
Pozn. autora: Fyzická kniha se doprodává a dotisk nebude, a to z jednoduchého důvodu: Papír se nedá aktualizovat, a pro mě je důležitější, abyste měli nejaktuálnější informace. Já vím, že papírová je krásná a voní, ale… Raději koukejte, abyste co nejdřív přičichli k té své! Aktualizace vám pomáhají dostat se k cíli rychleji a snáze.
Pozn. autora 2: Pardon za ty přeškrtnuté odkazy, zdá se, že je to nějaká záhadná chyba WordPressu. Zatím jsem nepřišel na to, jak to odstranit, a to nejsem ve WP nováček…