Jak psát povídku 1.

Napsat povídku vyžaduje někdy víc literárního kumštu, než napsat román.
Máte méně prostoru, nelze se proto vykecávat, jinak čtenáře ztratíte. Donutí vás to stavět silné a ucelené příběhy s jasnou strukturou a začátkem, prostředkem a koncem. Musíte se naučit vytvářet živé a přirozené dialogy, které mají spád. A mnoho dalšího.

V třídílné sérii článků ‚Jak psát povídku přináším jedinečnou příležitost učit se od jedné z mistryní povídek – Jaroslavy Šálkové, mezi trampy přezdívané Kavče. Trojnásobná držitelka Zlatého Trapsavce a vítězka řady dalších literárních soutěží vás provede tajemstvími tvorby povídky po cestě plné inspirace a objevů, která vám pomůže vaše psaní pozvednout na novou úroveň.

Vytvořit ve své mysli příběh vhodný pro povídku není nic těžkého. To se odvíjí samo od sebe. Obtíže nastanou, když sedneme k notebooku a převádíme vysněné myšlenky do konkrétních slov, vět a odstavců. To už není hra v představách, tady číhá odpovědnost za čtenářův obětovaný čas.

Autorská tréma se topí v přílišném výběru zavádějících možností, smělé odhodlání skomírá, slovní zásoba v naší paměti se taky nepřetrhne, a přitom na umístění každého slova do každé věty záleží, jak budoucího čtenáře oslovíme, jak ho zaujmeme, a jestli čtenář vůbec pochopí, co mu chceme sdělit.

V takové fázi tvoření se i vzdorně osobitým autorům jistě hodí následujících pár řádek psavecké metodiky, které pomohou myšlenky nasměrovat, které autora navedou ke správnému sjednocení děje, postav a popisů, aby se příběh v závěru dostal na úroveň přiměřeně přitažlivého čtení.

Než napíšeme první slovo…

Hned na začátku si připomeneme, že literární zpracování je vždy považováno za fikci, i když se jedná o skutečnou událost. Nikdo nemůže tvrdit, že takhle se to nestalo, protože jen my sami rozhodujeme o tom, co se v naší povídce bude dít. Ovšem vyhýbáme se konkrétní identifikaci osob a obchodních značek, abychom se nedostali do podezření, že hodláme někoho poškodit nebo dokonce že parazitujeme na slávě známé osobnosti.

Všem čtenářům se nezavděčíme

Čtenáři se dělí do dvou skupin. Rozdělení je způsobeno schopností vnímat příběh jako obraz, odvíjející se v představě čtenáře v podobě filmu nebo divadla i s příslušným prostředím, nebo jako myšlenku, kdy čtenář přijímá hrdinovy prožitky a úvahy, ale obrazové představy ke čtení nepotřebuje. Musíme se připravit na to, že naši povídku bude s potěšením číst jen jedna čtenářská skupina, ta druhá je schopna ji zkritizovat nebo s výkřikem „Tohle se nedá číst!“ rovnou zavrhnout. Následující rady jsou určeny autorům, kteří používají „obrazové čtení“, tedy to, kdy si čtenář četbu promítá v představách jako obrazy nebo film (což je typické pro literaturu dobrodružnou nebo akční).

Pravidlo „jedné věty“

Pravidlo jedné věty je to první, co uděláme, když se chystáme napsat povídku. Celý děj shrneme do jediné věty (např. Do sebe zahleděná dívka po odmítnutí mladíkem svých snů přijde na to, že krása není všechno.) „Jednu větu“ si zarecitujeme vždy, když se nám děj komplikuje a rozjíždí do stran. „Jedna věta“ dokáže vrátit rozpovídanou povídku zpátky mezi mantinely děje, a přispívá k tomu, aby příběh měl „hlavu a patu“. Jakmile povídku dokončíme, ověříme si, jestli jsme „jednu větu“ dodrželi.

Tři sloupy podpírají povídku – délka, osnova a žánr

Délka povídky odpovídá složitosti příběhu, který chceme vyprávět, ale zvykem je délka tří až pěti normostran. Ovšem i mnohem delším textům se říká povídky, pokud dodrží jednu dějovou linii a popisují jen část života hlavního hrdiny.

Osnova povídky, ta klasická, složená z úvodu, rozvíjení děje, zápletky, krize, rozuzlení zápletky, a pointy neboli poučení, sice stále platí a pro dobrou povídku je nezbytná, ale moderní povídka více tíhne ke sledu drobných příběhů, aby překvapivá pointa propojila všechny příběhy do silného závěru. Tento nový způsob psaní povídek zcela upustil od stylu „školních slohů“, ale je příliš náročný a vhodný jen pro zkušené psavce. Sílu a význam pointy nikdy nepodceňujeme, neboť je důvodem, pro jsme povídku napsali. Moderní povídky poučení nemívají, předpokládá se, že čtenář je sám chytrý dost a autorovo poučování nepotřebuje. Ale kromě potěšení z četby by si měl čtenář z povídky něco odnést, třeba zajímavou myšlenku, zvláštní zkušenost nebo informaci, o níž předtím neměl ani tušení.

Žánr povídky si rovněž určíme předem: Budeme psát fantasy, sci-fi, humor, dobrodružnou akci, horor, detektivku, krimi, civilní příběh ze života, pohádku nebo zamilovaný příběh?

Jakmile se rozhodneme, nesmíme během děje žánr měnit. Nesmíme připustit, aby něžný zamilovaný motiv sklouzl do krutého dobrodružna, a na konci se zakvedlal hororem nebo snad děsivou sci-fi (případně obráceně). Náhlý zlom v žánru snášejí čtenáři nelibě. Zradu si zapamatují a k našim dílkům budou příště přistupovat s nedůvěrou.

Už víme, kde to bude!

Prostředí děje si musíme dobře rozmyslet. Vhodné je psát o činnosti, kterou dobře známe, a můžeme tak čtenáři kromě informace, že se na konci povídky vzali (resp. rozešli, pozabíjeli, odletěli na jinou planetu), předat ještě zajímavosti z míst, kam se čtenář běžně nedostane. Studentka by měla psát příběh ze školních lavic, pracovnice v obchodě by měla čtenáře seznámit s tajemným prostředím obchodních skladů, realitní makléř by měl napsat poutavý příběh o prodeji domů. Půjčovat si prostředí z jiných knih (např. ve fantasy) není nejlepší nápad, i když čtenářům se další příběh ve stejné dračí krajině může zamlouvat. Rovněž např. děj z lékařského prostředí, pokud autor v životě nebyl v nemocnici, nemusí čtenář pochválit.

Čarujeme se slovy

Na vybraný žánr povídky navazuje odstín slov. Jedná se o zabarvení slovní zásoby, z níž budeme při psaní povídky čerpat. Odstín ovlivňuje čtenářovo vnímání.

Příklad odstínu romantické povídky: „Hřejivé slunce zdobilo řeku roztančenými světýlky, a hravé vlny je šplouchaly do štíhlých stvolů rákosí.“

Příklad dramatické povídky: „V pálícím slunci se čepele rákosí ostře leskly, a hladina řeky se mezi ně probíjela rozdivočelými vlnami.“

Příklady jsou poněkud kostrbaté, ale vidíme, jak odstín umí užitečně manipulovat s pocity čtenáře. Po celou povídku musíme dodržovat zvolený odstín slov, aby nedošlo k nežádoucímu rozkolísání čtenářovy představivosti.

S odstínem slov bychom měli dát pozor na způsob vyjadřování, jaký máme zažitý ze zaměstnání nebo z vlastní četby. Abychom nepsali po novinářsku („Vzhledem k nově zjištěné skutečnosti mu hrozilo dlouhodobé odnětí její svůdné náruče.“), nebo dokonce úřední češtinou („Před vstupem do stanovené restaurace zkontroloval své možnosti dané objemem finančních prostředků.“) Je to k neuvěření, ale k tomu autoři sklouzávají až nečekaně často, dokonce i ve knihách pro děti.

Jak příběh čtenáři servírovat?

Druh vyprávění (forma) je možná nejdůležitější rozhodnutí, jaké před vlastním psaním povídky učiníme. Jaký druh vyprávění je zrovna pro naši povídku vhodný? Na výběr máme tři základní formy:

Přímá řeč (tzv. „ich forma“) je oblíbená u autorů, kteří se domnívají, že v této formě půjde psaní samo, a děj prostřednictvím „co si myslí hlavní hrdina“ bude lépe ovladatelný. Navíc přímá řeč umožňuje dosadit na místo hlavního hrdiny samotného autora.

Velká nevýhoda je, že popis okolí zachycuje jen to, co hlavní hrdina může spatřit, a ostatní postavy jsou v této formě nečitelné a téměř bezmocné.

Příklad: „Tereza odjela, a zůstal jsem v hotelu sám. Nevěděl jsem, co mám dělat. Neměl jsem si včera u večeře s Janou nic začínat. To už nenapravím. Obě lásky mi utekly.“

Použití přímé řeči se hodí pro „vbíhání“ do vzpomínek, nebo pokud potřebujeme, aby hlavní hrdina ve velké míře komentoval vlastní prožitky, chování ostatních postav a okolní prostředí. Ovšem bez určité rafinovanosti v hrdinově nazírání na svět působí tato forma poněkud těžkopádně.

Popisný způsob (autorská řeč) je tradiční psaní. Je to nejčastěji používaná forma pro dobrodružství, napětí i romantiku, nebrání popisu čehokoli, umožňuje dialogy, vnitřní monology – dovoleno je všechno. V této formě píšeme o tom co se stalo, co kdo řekl a co si myslel, počínáme si jako vševědoucí a vševidoucí.

Příklad: „Všichni kamarádi z hospody odešli, a Honza zůstal u pití sám. Rejpalové jsou konečně pryč, pomyslel si Honza. Vrátil se do své chatky, pozoroval večerní život na campingu, chvíli propadal sebelítosti, a pak šel spát. Ještě že jsme ho zbavili, říkali si kamarádi, když už byli dávno v jiné restauraci.“

Vlastní pohled vypravěče je forma pro zkušené autory. Umožňuje všechna možná hlediska vyprávění a plynulý přechod do ostatních forem, umožňuje přímý kontakt autora se čtenářem. Na druhou stranu vyžaduje hodně přemýšlení, bohatou slovní zásobu a rozmařilé plýtvání nápady.

Příklad: „Všichni kamarádi odešli, a Honza zůstal v hospodě sám. Měl by se politovat? Snad ani ne. Co provedl holkám včera na pláži u rybníka nebylo hezké. Mělo by se mu odpustit? Možná. Honza chvíli poseděl v hospodě sám, a pak se vrátil do chatky. Pojedu domů, rozhodl se.“

(pokračování příště…)


Jaroslava Šálková – Kavče

je trojnásobnou držitelkou Zlatého Trapsavce, literární soutěže s téměř padesátiletou tradicí.

Kromě těchto nejvyšších ocenění získala celou řadu dalších, a to jak v Trapsavci, tak i v dalších soutěžích, jako Brdský pražec, Dřevěný šosák, Dřevěná huba, Soutěž ke 100. výročí narození J. Londona, soutěž slovenské T. O. Anita atd. Je též pozdější porotkyní soutěží TrapsavecKenyho VOLEJ.

Pravděpodobně neexistoval trampský, trapsavecký či tábornický časopis, ve kterém by neměla některou ze svých povídek. Autorské večery měla v Malostranské besedě, v klubu Polská se skupinou Sekvoj, v Klubu na Petynce, na Stopách sešlapanejch bot v Trojické. Ve spolupráci s Marko Čermákem se podílela na vzniku několika komiksů – 2. díly Plamínku, Trojí klíč, Hogan II.

Po příchodu seniorského věku založila nakladatelství Rodocapsa, a na internetu stále provozuje autorský magazín rodocapsa.cz.


.

Jiří Nosek
průvodce autorů českým knižním bludištěm
o blogu a mé cestě k autorskému vzdělávání

Chcete podpořit autora tohoto blogu a získat
kompletní návod na vydání a propagaci knihy?

Nebuďte na to sami! Připojte se do facebookové skupiny Jak si vydat knihu, a jak ji i prodat

Hledáte nakladatelství se slušnými podmínkami? Co třeba KLIKA?

Přehled všech článků tohoto blogu

Komentáře
  1. super napsal:

    vďaka za dobré rady do života psavce… naviac podané s vtipom 🙂

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *