Jak psát povídku 3.

Poslední část série od Jaroslavy Šálkové:

Jak na popis postav a jejich dialogy tak, aby posouvaly děj a vystihovaly charakteristiku postav popsanou jinde? Kolik rovin unese jedna povídka? Jak pro ni najít název a jak se poprat se závěrem?

předchozí díly (1. část / 2. část)

Hlavní hrdina a ti ostatní

Každá postava v povídce má jméno, charakteristiku a obytný prostor. Pokud píšeme o skupince postav, vybereme si z ní hlavního hrdinu, kolem kterého se příběh bude otáčet, protože jinak se čtenář zbytečně unaví vzpomínáním na to, kdo je kdo, co komu kdo řekl, a co se kde komu stalo. Navíc víme, že v povídce není možné, aby se děj podle jednotlivých postav rozrůstal do stran. Od toho jsou novely a romány.

Jméno postavy má být zapamatovatelné a vystihovat charakter postavy. Chybou začátečníka je pojmenovat postavy například Láďa, Tomáš, Klára a Běta, a nechat je vést nepřehledné hovory. S charakterem souvisí i popis postavy – zaznamenáváme jen jevy pro postavu typické a zdůrazníme vlastnosti důležité pro chování postavy. Není nutné popisovat detaily, pokud se nám postava dějem jen mihne.

Charakteristiku postavy určíme přesně, a dodržujeme ji po celou povídku. Např. Láďa je obdivovaná autoritativní osobnost, Tomáš je melancholický silák, Klára je ufňukaná citově nevyvážená slečinka, a Běta chce všechno pro sebe.

Pro povídkáře je téměř povinné dodržet tzv. obytný prostor postav. Jestliže autor nechá hlavního hrdinu rozmlouvat se servírkou v restauraci přes půl stránky, musí mít tento rozhovor podstatný vliv na vývoj dalšího děje. Jinak by naše servírka měla svůj obytný prostor zmenšit, ne-li vyklidit, a přestat hlavního hrdinu obtěžovat. Obytný prostor pro postavy vytváří celá povídka. Čím víc je postava důležitá, tím více prostoru na popis jejího charakteru, chování, oblečení, podoby a skutků obětujeme.

V kruhu svých postav si musíme uvědomit jednu důležitou zásadu, a sice že hlavní postavy (ty, které bychom na začátku filmu napsali do titulků) musí v průběhu děje projít zásadním vývojem a změnit sebe nebo své myšlení. Zbabělý se stane statečným, pomstychtivý si pomstu rozmyslí, dívka co se nechtěla vdávat, spěchá pod čepec. Změnu v myšlení a chování postav čtenář vyžaduje, je to smyslem četby, vyrůstá z toho pointa a poučení.

Postavy si začaly povídat

Jakmile se nám postavy v povídce nahromadí, je nutné je nechat spolu promlouvat. Jestliže mezi nimi není příslušné napětí (lépe řečeno není souboj o něco), vzniknou např. takové dialogy:

„Hele, já jsem to tak nemyslel,“ omluvně se zašklebil Tomáš.

„Co jsi tak nemyslel?“ vztekle se otočil Láďa.

„No, tamto co jsem řek,“ smutně poznamenal Tomáš.

„Nechte toho,“ plaše zašeptala Klára.

Z tohoto příkladu nepovedeného rozhovoru si odneseme následující poznatky:

Nikdy nepoužíváme příslovce. Příslovce jsou nepřítelem každého autora. Tedy žádné vztekle, smutně a plaše. Pokud se bez nich neobejdeme, vyjádříme příslovce přímo v dialogu, a vylepšíme ho vyškrtnutím všechno, co nerozvíjí děj dopředu:

„Hele, já se na tebe nechci šklebit, ale já jsem to tak nemyslel,“ řekl Tomáš.

Láďa se k němu otočil.

„Mě to navztekalo, věř mi.“

Klářina věta je zbytečná, a tak celou Kláru vyškrtneme taky.

Dialog musí posouvat děj. Nikdy neopakujeme to, co zaznělo v přímé řeči, například: „Balím si věci, protože odjíždíme,“ řekl Tomáš a balil si věci.

Dialog musí dodržet charakteristiku postav. Jestliže popíšeme hlavního hrdinu jako chytrého a vtipného, musí i jeho přímá řeč být chytrá a vtipná (zkušený autor se chytrým a vtipným postavám vyhýbá).

Kolik rovin unese jedna povídka?

V kratších povídkách se stává, že děj je veden v jedné rovině – hlavní hrdina něco chce a nedá pokoj, dokud to na konci povídky nedostane. Povídky zkušenějších autorů se pohybují v několika dějových rovinách, a každá z nich patří některé postavě.

V našem vzorovém příběhu chce Láďa sbalit Bětu, což je jedna rovina, Běta má přítele a rozhoduje se, jestli si za budoucího partnera vybrat jeho nebo Tomáše. Rozhodne se podle toho, jak vážně to Láďa myslí. To je druhá rovina. Klára miluje Láďu, a pokud se rozhodne pro Bětu, provede něco hrozného. To je třetí rovina. Všechny tři roviny se v povídce prolnou do zápletky, a vznikne krize (Běta se rozhodne pro Láďu a všem to rozhlásí, Klára se opije a padne do náruče prvního mladíka, kterého potká, Tomáš prozradí Láďovi, že se s Bětou onehdy důvěrně sbližoval), načež nastupuje rozuzlení zápletky (první mladík požádá Kláru o ruku, nevěrou Běty zklamaný Láďa se začne věnovat servírce), a máme tu pointu (první mladík se ukáže být přítelem Běty, který ji chtěl překvapit svou přítomností, načež odmítne Bětu nevěrnici a slíbí Kláře manželství. Běta dostane spravedlivou odplatu, totiž nikdo ji nemá rád. Láďa odletí se servírkou k moři, a Tomáš jde do práce.) Máme dokonce i poučení, které nám shrnuje všechny tři dějové roviny a dokonce může být i „první větou“ (pokud rádi střídáte známosti, tak to nikde nerozhlašujte).

Poslední úpravy

Jakmile máme povídku hotovou, připravíme si klávesu Delete a začneme mazat. Tedy ne všechno, ale „vycpávací“ slova, která v textu nemají zdůvodnění a unikly otázce „Proč?“

Jsou to např. slova: konečně, rozhodně, opravdu, tedy, tak nějak, třeba, poněkud, skutečně, neskutečně, jednoduše, normálně, nicméně, vlastně, takový, skoro, tak trochu, prostě, příliš, hodně, stejně. Tato slova, pokud nemají vážný důvod stát ve větě, se zabývají zdržováním děje („Neskutečně moc se toho stalo.“), mírněním nějaké vlastnosti („Byl tak trochu zbrklý.“), nebo se plácnou tam, kde autor váhá jak naložit s city („Byla prostě docela krásná.“).

Někteří autoři používají vycpávací slova v dialogu, čímž chtějí naznačit hovorovou řeč. Je to i lektory často doporučováno, ale my to nebudeme dělat.

Název povídky

Jsme na konci, a je potřeba vymyslet to nejdůležitější – název povídky. Někdy je snazší napsat skvělou povídku, než vymyslet vhodný název. Jsou dvě možnosti: autora napadne úžasný název a dodatečně k němu dopíše povídku, nebo autor napíše úžasnou povídku a název vymýšlí dodatečně, pokud ho něco užitečného a vhodného vůbec napadne.

Název je pro povídku jako výkladní skříň – přitahuje pozornost čtenáře, napovídá obsah povídky, musí být originální a aktraktivní. Jestliže je povídka zařazena do sbírky více autorů, měla by na první pohled čtenáře zaujmout. Jak to udělat?

– nedávat do názvu slova všeobecná, nevýrazná, nicneříkající a jednotlivá, např. „Zklamání“ nebo „Cesta“ nebo „Svatba“.

– nejlepší návnadou na pozornost čtenáře je sloveso. Pokud čtenář nahlédne do obsahu sborníku povídek, je prý prokázáno, že jako první vybere k přečtení povídku se slovesem v názvu, např. „Zavolej mi zítra“.

– hotový drahokam je název, který je vlastně pointou. Čtenář význam názvu pochopí až po přečtení celé povídky.

– název by měl odpovídat očekávanému obsahu. Co si asi čtenář pomyslí, že ho čeká v povídce „Vodní kráska“? Ve skutečnosti jde o příběh pěstitele leknínů.

– nikdy nedáváme povídce název, který by naznačil zápletku („Jak jsem se naučil utíkat“ nebo „Ztracená iluze o lásce“) Čtenář dopředu odhadne, jak se příběh bude vyvíjet, a ztratí chuť si povídku přečíst. Jsou ale výjimky, např. „Podvod na soutěži krásy“ přitáhne zájem mnohem lépe než obyčejná „Soutěž krásy“.

Závěr

Píšeme pro vlastní potěšení, nebo pro čtenáře? Jestliže pro vlastní potěšení, můžeme si psát co chceme, bezohledně o všem možném, a pak to založíme do šuplíku, případně dáme přečíst svým přátelům. Jestliže píšeme pro čtenáře, potlačíme touhu předvádět vlastní snění a učiníme vše pro čtenářovu spokojenost. Ať se nám to líbí, nebo ne, takhle to funguje. Ale v obou případech si zapamatujeme heslo všech věrných povídkářů: „Jestliže někdo na začátku povídky zatluče hřebík do zdi, musí se na konci povídky na něm někdo oběsit.“ (A. P. Čechov)

Jsou vám užitečné články o psaní? Co jste se v této sérii nového naučili? A využijete nové znalosti spíš u povídek, nebo u svého románu? Napište nám do komentářů, abych věděl, zda vám články o psaní k něčemu jsou!

předchozí díly (1. část / 2. část)

---

Jaroslava Šálková – Kavče

je trojnásobnou držitelkou Zlatého Trapsavce, literární soutěže s téměř padesátiletou tradicí.

Kromě těchto nejvyšších ocenění získala celou řadu dalších, a to jak v Trapsavci, tak i v dalších soutěžích, jako Brdský pražec, Dřevěný šosák, Dřevěná huba, Soutěž ke 100. výročí narození J. Londona, soutěž slovenské T. O. Anita atd. Je též pozdější porotkyní soutěží Trapsavec a Kenyho VOLEJ.

Pravděpodobně neexistoval trampský, trapsavecký či tábornický časopis, ve kterém by neměla některou ze svých povídek. Autorské večery měla v Malostranské besedě, v klubu Polská se skupinou Sekvoj, v Klubu na Petynce, na Stopách sešlapanejch bot v Trojické. Ve spolupráci s Marko Čermákem se podílela na vzniku několika komiksů – 2. díly Plamínku, Trojí klíč, Hogan II.

Po příchodu seniorského věku založila nakladatelství Rodocapsa, a na internetu stále provozuje autorský magazín rodocapsa.cz.

---

Jiří Nosek průvodce autorů českým knižním bludištěm o blogu a mé cestě k autorskému vzdělávání

Chcete konečně proniknout do matoucího světa vydávání a propagace knih a získat
komplexní a srozumitelnou mapu hracího pole?

Nebuďte na to sami! Připojte se do facebookové skupiny Jak si vydat knihu, a jak ji i prodat

Hledáte nakladatelství se slušnými podmínkami? Co třeba KLIKA?

Přehled všech článků tohoto blogu