Jak psát povídku 2.

Druhá část série od mistryně povídek Jaroslavy Šálkové:
Jak zvýšit napínavost příběhu? Jak začít a jak určitě nezačínat? Co to je objektivní a subjektivní způsob vyprávění a jak používat metafory a přirovnání?

Pronikněte do tajů psaní povídek a posuňte svou literární tvorbu na novou úroveň!

(1. část / 3. část)

Aby příběh byl napínavý

Ještě před samotným psaním podrobíme příběh zkoumání – bude děj pro čtenáře dostatečně napínavý? Napsat napínavou povídku není nic nemožného, pokud budeme respektovat pravidlo maximální hranice děje.

Jedná se o takové nastavení příběhu, aby co nejvíce (až na únosnou mez) probudilo čtenářovu touhu dozvědět se, jak to s hlavním hrdinou dopadlo. Malé překročení této hranice znamená odpudit si čtenáře přílišným tlakem na city (čtenář se brání cynismem), a významné překročení hranice je humor.

Příklad, jak se přiblížit k hranici maximálního děje u námětu „Lenka by chtěla být modelkou, ale její přítel si to nepřeje.“:

Nízká hranice MD, čtenář se nudí: „Lenka se přihlásí na casting, ale přítel jí to rozmluví. Políbí se a jdou do kina.“

Hranice MD se zvyšuje, čtenář zpozorní: „Lenka se přihlásí na casting, ale přítel se ji snaží zadržet násilím.“

Hranice MD správně dosažena, čtenář je napínavou četbou spokojen: „Lenka se přihlásí na casting, bezohledný přítel ji nechá před castingem přepadnout kamarádem předstírajícím vilníka, aby si uvědomila nebezpečí velkého světa a do agentury nechodila.“

Překročení hranice MD, čtenář je otráven a přechází do cynického odvrhnutí povídky: „Lenka se přihlásí na casting, a cestou do agentury kabelkou s kovovou sponou utluče útočícího vilníka. Její přítel schovaný v křoví se lekne následků a Lenku uškrtí.“

Přílišné překročení hranice MD přechází do humoru, čtenář se baví: „Vilník se probere a domluví se s přítelem, že sprovodí se světa všechny návštěvníky parku, čímž se zbaví svědků svých ohavných činů. Bohužel park je jediný příchod do agentury. Na casting tudíž žádná modelka nepřijde…“

Na těchto poněkud pokulhávajících příkladech přesto vidíme, jak opatrně musíme zacházet s citovým rozpoložením čtenáře. Proto přijmeme další pravidlo, totiž že v příběhu nesmí zahynout dítě, pes, kůň nebo zvíře z dětských pohádek (např. veverka).

Pokud se potřebujeme třeba v detektivkách nějaké postavy zbavit, vybereme si staršího člověka, kterého na začátku povídky nenápadně pomluvíme z nějaké špatné vlastnosti. Nikdy nenecháme zhynout milou postavu, kterou čtenář měl možnost si oblíbit, i kdyby byla sebevedlejší!

Maximální hranici děje používáme při psaní neustále. Běžný autor popíše místo dopravní nehody slovy „Byla to nebezpečná zatáčka na silnici.“, my posuneme hranici děje na úroveň: „Byla to zatáčka na silnici, kde před týdnem zahynuli dva lidé.“ Z které věty nám spíše přejede mráz po zádech? Možná se nám takový „řemeslný“ postup nezamlouvá, ale děláme to pro dobro čtenáře.

Začínáme psát

Hned na začátku si připomeneme, jak má vypadat grafika napsané stránky. Dbáme na to, aby čtenář měl o co „opírat oči“, takže zavrhneme text psaný jako monolit, ale pěkně oddělujeme odstavce a přímou řeč v uvozovkách.

Traduje se, že první čtyři věty jsou rozhodující, jestli čtenář povídku dočte, nebo ji odloží. Proto je nutné, aby na začátku povídky byl soustředěn co nejlepší vyprávěcí potenciál, aby čtenář s chutí učinil to první a začetl se.

Po prvních čtyřech větách by čtenář měl vědět, v jakém prostředí a v jakém časovém období se nachází, a kdo je hlavní hrdina, s nímž bude příběh prožívat. Jsou autoři, kterým pro tyto informace postačí jedna věta, a ještě přidají, jaké zrovna panuje počasí.

Naopak začátky typu: „Otevřel oči. Zase je zavřel. Začal přemýšlet. Možná by je měl ještě jednou otevřít.“ nebo lišácky tajuplné využití přímé řeči: „Tohle nemohu zvládnout.“ „Ale můžeš.“ „Opravdu? Nikdy předtím jsem to nezvládla.“ „Musíš se snažit!“, které nijak netáhnou čtenáře do děje, si odpustíme a přenecháme začátečníkům.

Račte vstoupit, příběh začíná!

Kde by měl začátek povídky vstoupit do děje? Tam, kde se začíná něco dít. Čtenář nepotřebuje vědět, že nás někdo pozval na turistický víkend, a že jsme tam jeli vlakem. Tak nějak s tím počítá.

Ovšem je-li zrovna tahle informace potřebná pro vývoj děje, stejně pro ni neobětujeme půl stránky popisu, kdy turista balí batoh, odchází z domova, kupuje si jízdenku, čeká na vlak a posléze se ho dočká, ale zpětně takovou skutečnost oznámíme jednou větou. Jestliže děj začíná nějakou akcí až za děsivé bouře pod vrcholem skalnaté hory, je popis vstávání, vylézání ze stanu a vaření snídaně zbytečný.

Ovšem existují výjimky – když potřebujeme čtenáře seznámit s velkým počtem postav, nebo je nutné vytvořit prostor pro pořádně dramatickou událost. Existuje vysoce hodnocená povídka, v níž hlavní hrdina na několika stranách namáhavě kráčí do lesního kopce, aby v závěru povídky čtenář uvěřil, že byl tak ušlý a unavený, že dostatečně nemohl obdivovat na kopci přítomnou krásnou dívku.

Takzvané „rodinné“ povídky přesně stanovený vstup do děje nepotřebují. Obvykle začínají ranním shonem, kdy hlavní hrdinka (uštvaná matka) vypravuje nevychovaná dítka do školky, přítel (případně manžel) se projevuje jako neužitečná zbytečnost a koketuje s moderátorkou ve zprávách, načež má hlavní hrdinka chuť na víno a těší se, až splyne s davem kamarádek někde v kavárně. Autorky mají takové scény v oblibě, a i čtenářky rády nakukují do problematické domácnosti nezvedených dětí, manžela trouby a uštvané manželky, ale raději to nepřehánějme.

Na druhou stranu je mnoho čtenářek, které touží prostřednictvím četby nahlížet do kuchyní, koupelen a ložnic cizích lidí. Pokud píšeme takové „nahlížecí“ povídky, je úplně jedno, v jakém okamžiku života hlavní hrdinky začneme. Čtenářky budou vždy spokojeny.

Až příliš častým útokem na čtenářovu trpělivost bývá trik s dramatickým začátkem (obvykle přímá řeč postav), čímž se splní podmínka „prvních čtyř vět“, pokračující v rozvolněném zdůvodňování všeho možného, včetně odbíhání do trpkého dětství hlavního hrdiny a popisu jeho povahových vlastností.

Jak píšeme

Nenecháme se vyprovokovat k obšírnému rozepisování zbytečností, držíme se vývoje děje, jak nám určuje „jedna věta“. Nikdy nic nevysvětlujeme. Jestliže naše hlavní hrdinka omdlévá při pohledu na pavouka, nebudeme zdržovat děj vysvětlováním, proč se tak děje. Pokud bychom to udělali, museli by pavouci nějak významně do děje zasáhnout. Rovněž životopis hlavních hrdinů není nutné čtenářům předkládat, zejména ne v rámci rychle postupujícího děje.

K zamezení rozvláčnosti textu pomůže, když se po napsání každé věty otážeme sami sebe PROČ? Proč je nutné, aby zrovna tady byla tato věta, proč je nutné, aby zrovna tady bylo tohle slovo, proč je nutné, aby hrdina nebo vedlejší postava řekli zrovna tohle? Otázka PROČ je nepostradatelná, pokud si chceme udržet čtenářovu přízeň.

Příběh si rozdělíme do jednotlivých scén a každou scénu si v duchu představíme jako obraz od našeho oblíbeného malíře. Připomeneme si, že na namalovaném obraze je vždycky něco v popředí, barevně a tvarově zdůrazněno, a něco ustupuje do pozadí, splývá, je tlumených barev a jen naznačených tvarů.

Tato představa dobře poslouží pro rozmístění postav, dialogů, popisů přírody v našich scénách. Podobně jako na obraze zařazujeme do textu každé scény výrazně „barevné objekty“, a jiné odsuneme do nezřetelného pozadí. Tohle je důležitý postup především při psaní fantasy, kdy je třeba podrobně rozmyslet popis postav a prostředí, aby si čtenář mohl text ve své vlastní fantazii dobře představit.

Text píšeme plynule, čímž si zajistíme čtivost. Každá věta musí vycházet zvěty předcházející.

Správný příklad: „V noci usnul v cizí posteli. Ještě před svítáním se odklidil do svého hotelového pokoje, ale drásavé myšlenky na to, co provedl Kristýně, mu nedaly spát. Neusnul, dokud nevyšlo slunce.“

Špatný příklad: „V noci usnul v cizí posteli, ani nevěděl, jak se do ní dostal. Zezdola stále zazníval řehot a hudba. Utekl do svého hotelového pokoje, než přijde ráno a někdo ho uvidí na chodbě. Kristýnce jsem to neměl dělat, vzdychl si.“

Nekompromisně dodržujme rytmus – i próza musí být rytmická jako báseň, žádné použité slovo nesmí způsobit zadrhnutí. Rytmus nejlépe zkontrolujeme, pokud si text přednášíme nahlas.

Příklad špatného rytmu: „V noci se mi zdály podivné sny, a potom po ránu začalo pršet, ale opravdu hodně.“

Lepší rytmus: „V noci se mi zdál divný sen, a k ránu přišel déšť.“

Pokud během psaní nevíme jak dál, vyřadíme celou scénu. Taková situace totiž ukazuje, že rozpracovaná část děje je zbytečná. Pokud my sami nejsme při psaní určitého odstavce v napětí a nadšení pro vývoj děje, jak se má cítit čtenář?

Způsoby vyprávění

Na formu vyprávění, kterou jsme zvolili na začátku, navazujeme způsobem vyprávění:

Objektivním způsobem popisujeme děj jako bychom psali kroniku. Divák – autor nezasahuje do plynutí děje, zůstává nezúčastněný opodál. Popisy děje, monology a dialogy jsou přísně odděleny. Co si myslí postavy, nikdo neví. Je v tom určitá výhoda – nemusí být zdůvodněno zmatené konání hlavního hrdiny, a tím hlavní hrdina vypadá chytřeji než čtenář. Tento způsob se hodí pro detektivky.

Subjektivní způsob vyprávění umožní současné zobrazení děje i vnitřních prožitků postav – například co hlavní hrdina dělá a zároveň co si myslí. Stírá se rozdíl mezi vyprávěním autora, dialogy nebo monology postav. Je to způsob moderní a efektní. Oba způsoby, objektivní i subjektivní, se mohou střídat, jak se to zrovna autorovi hodí.

Skutečnou autorskou magií je zpřítomnění času, které dovolí psát tak, jakoby děj zrovna probíhal před čtenářovýma očima. U sloves se v tomto způsobu vyprávění používá čas přítomný a hojně se vyskytují slova, která přítomnost navozují (je tady, konečně přichází, tamhle stojí, dnes, má na sobě, právě otevřeli). Zpřítomnění času se doporučuje pro dramaticky vyhrocený děj, krizi a působivé rozpletení zápletky. Psát celou povídku v přítomném čase sice vypadá na první pohled „umělecky“, ale není to nejlepší nápad.

Dobře si ohlídáme, abychom v popisném textu povídky nestřídali hovorovou a spisovnou češtinu. Je nutné se rozhodnout pro jeden styl a dodržet ho (např. nesmíme v jedné větě napsat „teď“ a ve druhé „nyní“). Používat slovník „všedního dne“ není dobré ani v přímé řeči.

Obrazná přirovnání zdobí povídku

Obrazné vyjadřování posouvá autora do vyšších literárních sfér a přináší nekonečně výrazových možností. Obraznost čtenáře osvěží, přivolá mu asociace a zesílí citový účinek textu. Často používané druhy obrazového přirovnání jsou:

jako – je to nejstarší a nejvíce obsazovaná forma přirovnání („Na schodech seděla dívka hezounká jako sluníčko.“)

jakoby – užívané ve spojení se slovesem („Vážka poletovala nad rybníkem jakoby tančila.)

symbolické vyjadřování – nahrazuje přímé podání skutečnosti („Loď se rozkolébala, stala se hračkou padající do zpěněných vln, ještě zvedala ruce, aby ji nějaké dítě zachytilo, ale z mračného nebe laskavá dětská pomoc nepřišla.)“

Sloveso změněné v obrazné přirovnání – „Kytara se rozdováděla, a písničky poskakovaly kolem ohně od jednoho hlasu k druhému.“

Obrazným přirovnáním se povídky mají kořenit jen lehce, aby čtenářova fantazie nebyla příliš týrána. Vhodné výrazy se musí vybírat pečlivě, obraznost nesmí čtenáře odvést od autorova záměru! Např. věta „Silnice se krajinou vlnila jako krejčovský metr.“, by mohla odvést fantazii čtenářek do obchodů na nákupy oblečení, a kdo ví, jestli by se vrátily zpátky na výlet.

(1. část / 3. část)

Jaroslava Šálková – Kavče

je trojnásobnou držitelkou Zlatého Trapsavce, literární soutěže s téměř padesátiletou tradicí.

Kromě těchto nejvyšších ocenění získala celou řadu dalších, a to jak v Trapsavci, tak i v dalších soutěžích, jako Brdský pražec, Dřevěný šosák, Dřevěná huba, Soutěž ke 100. výročí narození J. Londona, soutěž slovenské T. O. Anita atd. Je též pozdější porotkyní soutěží Trapsavec a Kenyho VOLEJ.

Pravděpodobně neexistoval trampský, trapsavecký či tábornický časopis, ve kterém by neměla některou ze svých povídek. Autorské večery měla v Malostranské besedě, v klubu Polská se skupinou Sekvoj, v Klubu na Petynce, na Stopách sešlapanejch bot v Trojické. Ve spolupráci s Marko Čermákem se podílela na vzniku několika komiksů – 2. díly Plamínku, Trojí klíč, Hogan II.

Po příchodu seniorského věku založila nakladatelství Rodocapsa, a na internetu stále provozuje autorský magazín rodocapsa.cz.