Bude stát vaše kniha za přečtení?

Chcete vydat knihu, nebo uznání, že umíte dobře psát? Ne, není to to samé. A to druhé nepřijde automaticky po tom prvním…

I po více než 300 knihách se stále občas divím, co chtějí lidé vydat. Do čeho jsou ochotni investovat své těžce vydělané desetitisíce korun. Ale jim nic říct nemůžu. Ani nechci. Vím, že o to nestojí. Naznačování se semtam neubráním, ale pro hodnocení textů přece jen nemám kvalifikaci. Co když nemám pravdu a cílovka to zbaští i s navijákem…?

Není to jen mé vypuštění páry, že občas pomůžu na svět i knihám, jejichž autory psavecké řemeslo patrně příliš nezajímá. Neoblíbená vydavatelská Otázka otázek „Kdo by to měl číst a proč?“ má hluboký smysl. I prodejní – protože pokud to nevíte vy, jak to chcete sdělit čtenáři? Budiž to pro vás inspirací. Můžete psát mnohem lépe… Stojí to za to. A stačí málo. Musíte jen chtít!

Pustili byste se do stavby domu, kdybyste o ní nic nevěděli? Přihlásili se na závody bez tréninku? Sedli za volant nebo na motorku dřív, než se naučíte řídit? A myslíte, že s vydáváním knih je to jiné?

Možná mám jen zkreslený pohled, protože moje máma umí psát skvěle a literaturu miluje. Ale nemůžu si pomoci. Když toho přečtete hodně, kvalitní jazyk zkrátka poznáte. A tedy i začátečnický. Přitom by často stačilo tak málo…

Ano, ovládnout mistrně celý jeden obor není záležitostí jednoho dne. Ale to vy přece nepotřebujete. Cesta od začátečníka k pokročilému je zpravidla nesrovnatelně kratší, než cesta od pokročilého k mistrovi. Pokročilým se může stát úplně každý, tolik vzývaný talent dělí až pokročilé od mistrů.

Kvantové skoky v učení

Mně trvalo naučit se fotit rok služby v ČTK. Na druhou stranu, naučil jsem se to časem tak dobře, že vám dnes dokážu udělat zkratku a pozvednout úroveň vašich fotek o 300 % deseti jednoduchými radami, když se jimi budete řídit. Vstřebáte je během týdne a pak záleží už jen na frekvenci procvičování, aby vám přešly do krve. Budete pak fotit stejně dobře jako já? Nejspíš ne. Mám proti vám dlouholetou profesionální praxi a náskok. Ale vaše fotky budou lepší o 300 %. A to se přece počítá!

Stejně tak by bylo chybou si myslet, že učit se psát je jenom pro někoho, kdo se chce stát spisovatelem a napsat několik knih. Několik dobře mířených rad vás (a vaši knihu) může klidně posunout v jediné chvíli o level výš. A pokud nemáte desetitisíce na rozhazování, mělo by vám podle mého přízemního názoru záležet minimálně na tom, aby to bylo příjemné počtení. Jinak ty peníze fakt vyhodíte a žádné potěšení z toho mít nebudete – pokud nepatříte k těm, co jim ke štěstí stačí být autory vydané knihy a na její kvalitě jim nezáleží.

Rada od někoho, kdo má hluboký vhled do oboru, může úplně změnit, jak (kvalitně) věci děláte: Robert Vlach mi trojnásobně zvýšil pracovní kapacity (i výdělky), když jsem díky jeho bleskové radě na semináři navolnenoze.cz objevil procesy. Když mě Samson při náhodném setkání v mých 16 letech naučil na kytaru pikovat, posunul mě jedním dopolednem v hraní na kytaru o světelný rok dál a předurčil tím mou cestu na následujících 15 let. Má cesta k dobré fotce taky nebyla lineární. Byla to spíš nepravidelná série aha-momentů, často způsobených jedinou větou zkušenějšího kolegy fotografa.

Všechny tyhle skoky mají jedno společné: Musel jsem chtít být v dané činnosti lepší. Nezáleželo na mé startovní úrovni, v některých případech jsem byl úplný amatér. Naopak, možná byl můj skok vpřed díky tomu o to větší. A to je taky jediné, co potřebujete vy. CHTÍT to dělat líp.

Já jsem nikdy spisovatelské ambice neměl. Jedinou knihu jsem napsal jako odpověď na vnímanou potřebu, a povídky do knih své vodácké soutěže jsem napsal jen proto, že to byla otázka cti a měl jsem potřebu se taky podílet, když už jsem si tu ptákovinu vymyslel. Ale zažila to moje máma. Tak jsem ji požádal, aby mi popsala své klíčové psavecké momenty ona.

Vyšlo to zvláštně. Někdy může být skokem už jen to, že vám někdo fandí nebo dá najevo, že vám věří… A také to ukazuje, že to nejdůležitější je vaše vůle. Protože upřímně řečeno, kdyby mi za temného komunismu nějaká jedenadvacetiletá závorářka z nekomunistické rodiny vykládala, že bude spisovatelkou, pomyslel bych si cosi o naivitě mládí… Nemohl bych se mýlit víc. A od těch závor ji mimochodem brzy vyhodili – kvůli psaní. Kdo by myslel na rychlíky, když dostanete inspiraci…

Přemýšlejte o tom, co čtete

Věra Nosková

Napoleonův výrok: „každý nosí ve své torně maršálskou hůl“ lze použít na mnoho oborů a činností. Je velmi demokratický, říká, nikoho předem nezatracujme, budoucnost každého je uzavřené, tajemné vajíčko.

Platí to i pro psavce, kteří touží po vydání své knihy. Mnohdy je jejich případný úspěch ale podmíněn vůlí, neutuchajím psaním, přemýšlením, čtením a vzděláváním. Jen vzácně stačí talent a verbální inteligence.

Abychom se do literatury vpravili, je nutné číst dobré knihy, nejlépe blízké žánru, který nás zajímá, kterému bychom se rádi věnovali. Je to přípravka, která plíživě začíná už v dobách, kdy jsme se naučili ve škole číst a psát. Stejně jako chirurg musí absolvovat spousty pitev a shlédnout množství operací zkušených kolegů, než přistoupí k svému prvnímu pacientovi, měl by psavec přistoupit ke své knize vybaven tím, co okoukal, nastudoval. Chirurg zná už díky studiu a pitvám lidské tělo, ví, jaké používat nástroje, ví kam říznout…

Také budoucí autor knihy by měl znát „tělo literatury“.

Většina lidí čte pro potěšení a poučení, jsou zaujati příběhy, milují práci spisovatele s příběhem a jazykem, nechávají se strhnout bohatým dějem, psychologickým ponorem do postav. Nevnímají, jak je kniha vytvořena, jak ho autor vede k eventuálnímu překvapení, napíná ho pozdržováním děje, vidí jen, že To funguje, že je kniha tedy napsaná dobře.

Budoucího psavce, který čte dobrou knihu, zajímají ale i nástroje. Kromě toho, že ho kniha baví, zkoumá, proč tomu tak je, co se podílí na jejím čtenářském úspěchu.

Měl by si všímat, jak je strukturovaná do odstavců a kapitol, kde a kdy využívá přímou řeč, dialogy, které charakterizují postavy a posouvají děj, uvědomuje si vnitřní řeč postav a to, že akce střídají krátké popisy postav, přírodních dějů, interiérů, městské krajiny, že děj se zrychluje a zpomaluje. Vidí, že autor knihy pracuje s detaily, nevyjadřuje se vágně, nepoužívá otravná parazitní slova, má bohatý slovník s překvapivými výrazy a metaforami atd. Je výhodné zapsat si pár postřehů, poznámek.

Vystudovat na spisovatele na vysoké škole v naší zemi nelze. Jedna taková škola – Literární Akademie Josefa Škvoreckého – byla školou soukromou, vybíralo se na ní školné 60 000 korun a po šestnácti letech zkrachovala, byla prý vytunelována. Nebude moc skvělých, slavných spisovatelů, u nás i v cizině, kteří tak předražené vzdělávání absolvovali. Ani tato škola nám nedala výborné spisovatele.

Cesta ke spisovatelskému řemeslu

Moje cesta ke spisovatelství začala už v devíti letech, kdy jsem napsala první básničku, šlo o náznak přírodní lyriky a paní učitelka mi ji připíchla na nástěnku ve třídě. Tehdy mě poprvé napadlo, že bych chtěla psát, držet jednou v ruce svou knihu. Zatoužila jsem po dráze spisovatelky, aniž jsem v dětském věku mohla tušit, co taková profese obnáší.

Na základní škole jsem byla premiantka, jen jsem občas škobrtla v matematice. Pokud jde o mé věčné ležení v knihách a básničkování, doma se mi nedostalo podpory, spíš výsměchu, nevyrůstala jsem v podnětném prostředí, naši knížky nečetli a skoro žádné, až na pár kuchařek, doma nebyly. Nejen z těchto příčin jsem byla podražená, má sebedůvěra mocně kolísala, bez velkého úspěchu jsem se pídila po někom duševně spřízněném.

Jednou jsem na ulici poblíž školy potkala starého pána, byl zástupcem ředitele naší školy. Zastavil mě a neočekávaně mi řekl: „Věřím, že jednou něco dokážeš. Nenech se ničím a nikým odradit. Já v tebe věřím“. Nevím, jak k tomu došel, snad si učitelé o mně ve sborovně povídali…. Vyznělo to poněkud pateticky, navzdory tomu mi do očí vstoupily slzy vděku.

To, co řekl, nebylo tak důležité, k tomu jsem se neupínala, ale úžasný byl fakt, že mě povzbudil. Vlastně pro nic za nic – mě, tichou, bezvýznamnou holku vyrůstající v dělnické rodině. Bylo mi tehdy patnáct a prožívala jsem nelehké období.

O dva roky později mi řekl učitel fyziky: „Když člověk po něčem hodně touží a pracuje na tom, dosáhne svého“. Dala jsem mu předtím přečíst své básně, vytušil asi, co se ve mně odehrává, jak hodně literaturu miluji a že k ní směřuji.

Když jsem začala psát prózu a po revoluci jsem vydala knížečku humorných textů, ocitla jsem se jako novinářka v bytě spisovatele Ivana Klímy, přišla jsem ho vyzpovídat do přílohy novin. Svěřila jsem se mu, že jsem začala psát román. Přiměl mě, abych mu odvyprávěla zamýšlený děj. Poslouchal mě pozorně celou půlhodinu, a pak řekl: „Je to dobrý příběh, závidím ti ho“. To jsem sice brala jako nadsázku, ale povzbuzení to bylo.

Přepsali byste celou knihu v zájmu kvality?

Knihu Bereme, co je (link) jsem už dokončovala, když jsem si uvědomila, že mi při jejím čtení vadí, že je napsaná ve třetí osobě jednotného čísla. Zkusila jsem pár stránek opravit do ich – formy a bylo to ono, mnohem líp jsem mohla za hrdinku mluvit. Když mluvíte, píšete za sebe, máte větší šanci zaujmout, víc se vám věří. Takže jsem pak čtyři měsíce rukopis předělávala přepisovala. Získala jsem tedy zkušenost, že za chyby se platí někdy i dlouhým časem na jejich odstranění, ale výsledek takových oprav knihu povýší.

Ke konci se mi děj začal zrychlovat, byla jsem z toho rozpačitá. Není to špatně? Nevzniká tak ve čtenáři dojem, že už mě psaní té knihy nebaví a chci ji mít z krku? Znala jsem tehdy spisovatele Vladimíra Macuru, také díky své novinářské profesi, dělala jsem s ním svého času rozhovor. Potkala jsem ho na ulici, stáli jsme na přechodu se semafory.

„Vladimíre, mně se román ke konci zrychluje, co s tím“? optala jsem se. „To je normální, romány, ale i povídky se ke konci zrychlují“, uklidnil mě, rozsvítil se zelený panáček, přešli jsme vozovku a rozloučili se. Zbavilo mě to pochyb, starostí. Někdy místo dlouhého poučování postačí jedna věta, rada zkušeného autora.

Docházela jsem v průběhu mnoha let mezi začínající literáty, zvali jsme si tam významné tvůrce, třeba Jiřího Suchého a další kouzelníky se slovy. Byly to kluby, spolky, někdy pod patronátem nějaké kulturní instituce. Jistě i dnes takové literární dílny, kluby, spolky pro zatím neznámé autory existují, bývají v regionech, je dobré zjistit, co nám mohou poskytnout. Je rovněž žádoucí posílat své texty do literárních soutěží, je jich opravdu hodně. Většinu z nich shrnuje na svých stránkách server Literární alchymie: I tam se můžete nadít rady, zhodnocení vaší práce, povzbuzení, nad soutěžemi mívají mnohdy patronát známí spisovatelé.

Pro každého autora platí tyto rady: Žijte naplno, buďte pozorní a všímaví, přemýšlejte, čtěte a pište.

Další článek Věry Noskové na tomto blogu: Jak se naučit dobře psát?

Mezní léto (krátká povídka V. N.)

---

Věra Nosková

V roce 1990 jsem se stala redaktorkou Českého deníku, posledním mým zaměstnavatelem byly Hospodářské noviny. Většinou jsem se věnovala propagaci přírodních věd. Novinářskou profesi jsem střídala s obdobími, kdy jsem spolupracovala s médii externě a věnovala se psaní beletrie. Ta vycházela v nakladatelstvích Český spisovatel, Abonent ND, MozArt Praha, všechna ale časem zanikla.

Jsem členkou PEN klubu. Vyšlo mi zatím 23 knih, nejznámější je trilogie románů Bereme, co je, Obsazeno a Víme svý. Na téma zneuznání a poškozování mužů systémem a ženami mi vyšly knihy Chraňme muže, Příběhy mužů a antiutopický sarkastický román Rozkošný zákon, který líčí drsné i dojemné příběhy takzvaného mamariátu s jeho hysterickou korektností a zdivočelým feminismem. Na stejné téma jsem napsala i divadelní hru, jejíž nastudování a plánovanou premiéru znemožnil expanzivní virus.

Vždy bezpartijní, odpor k totalitám a autoritářským režimům všeho druhu.

Pokud se mnou souhlasíte, že by vaše kniha měla stát za přečtení a chtěli byste literární výtah na vyšší úroveň, připravte si nějakou krátkou povídku nebo jednu kapitolu, pošlete ji na jiri@jirinosek.cz a neplánujte si zatím nic na víkend 17.–18. 9. 2023. Pište jen pokud to myslíte vážně, bude místo jen pro 10 lidí…

Mezní léto

(povídka)

Věra Nosková

Nemohla z těch mužských usnout. Byli příliš blízko, slyšela, jak dýchají, leskly se jim v přítmí vlhké oči. Sklonila se k tašce pro limonádu. Odchlípila se jí přitom látka u výstřihu a objevil se žlábek mezi prsama. Moc se jí zamlouval. Vlastně byla tou rýžkou posedlá. Netroufla si k mužům vzhlédnout, ale doufala, že si jí všimli.

Červencová noční krajina za oknem rychlíku letěla pozpátku do svého ticha. Vlak lomozil, v kupé se už dlouho mlčelo. Každý z pasažérů po svém snil, probíral svá přání, touhy a obavy. Ty její nešly popsat, ale cítila jejich dychtivost. Vztahovaly se ke škvírce ve výstřihu, dechu a lesklým očím, krajině, která o sobě dávala vědět vůněmi sena, zrající pšenice, podhřibů a pryskyřice.

Cítila se provinile, ale zároveň byla rozrušená a vlastně šťastná.

Tak například, ještě nikdy neměla tak hezké šaty. Smetanově růžové s bílým proužkem. A se špatně ušitým výstřihem, který se odchlipoval. Jakoby nerad. Drobná nehoda, pánové. Co se s ním mamka natrápila! Ach jo, proč je to pořád takový volatý?! To víš, Světluško, nejsem žádná švadlena. No ale když se nebudeš moc naklánět… Zalhala, že nebude a těšila se, jak bude.

Číst dál (celá povídka ZDARMA) » » » » »

Jiří Nosek průvodce autorů českým knižním bludištěm o blogu a mé cestě k autorskému vzdělávání

Chcete získat kompletní přehled za dva týdny bez nekonečného slepování střípků informací? Přidejte se k těm, kdo už objevili průvodce Vydej si vlastní KNIHU.

Nebuďte na to sami! Připojte se do facebookové skupiny
Jak si vydat knihu, a jak ji i prodat

Hledáte nakladatelství s nejlepšími podmínkami? Co třeba KLIKA?

Přehled všech článků blogu