Co jsem vám neřekl já, vysvětlí mí hosté!
Knižní trhy ve světě se liší. Chyby ale dělají sebevydávající autoři po celém světě téměř stejné. Sedm nejhorších, které vypíchla ve svém blogu profesionální (a vlastním nákladem vydávající) americká spisovatelka Joanna Penn klidně podepíšu…
Praktické rady od profesionální spisovatelky Věry Noskové.
Výroba vázané knihy je z principu nejsložitější a časově nejnáročnější, nicméně, když se výsledek povede, stojí za to. Kniha lépe vypadá, lépe se otevírá a dají se vyrobit i hodně velké knihy, např. kroniky…
Už vás někdy napadlo vyrobit své knihy pár sběratelských kusů ručně? Nebo dát svým nejbližším originální dárek, který bude vaším dílem od A až do Z? Co kdybyste projednou vystoupili z davu těch, kteří všechno kupují, a vytvořili něco jedinečného, co budou obdarovaní schraňovat až do konce…
Jak vlastně vzniká kniha? Kolik je za tím práce? Podle toho, jak vám na ní záleží…
S čím se museli utkat dnes slavní spisovatelé? Kolikrát byli nakladatelstvími odmítnuti, než si jich všiml osvícený redaktor a uspěli? Článek spisovatelky Věry Noskové, která zažila to samé.
(EvaM)
Korektury, korektury… Z kterého konce do toho kousnout? Co všechno napsat, aby to mělo hlavu a patu, aby se to dobře četlo, a hlavně – aby to splnilo zamýšlený účel, tedy aby to bylo někomu užitečné? Je toho hodně, co se mi teď honí hlavou. Zkusím tedy vysvětlit, proč bych tuto profesi zařadila mezi profese krásné a náročné, často nepochopené a opomíjené až přehlížené.Já jsem se s prací korektorů poprvé setkala, když mi bylo devatenáct. Tenkrát byl ještě komunismus a ten s sebou nesl mnoho věcí, které jsou pro dnešní mladé lidi neznámé, nepochopitelné. Než jsem poprvé vstoupila do „korektorny“, pracovala jsem na přiděleném pracovním místě. Bylo to ve velké lékárně ve městě, které spadalo do ekologicky problémové oblasti severních Čech. Tamní početné chemičky a hnědouhelné doly vytvářely tak silné znečištění, že se mnoho lidí snažilo z kraje za každou cenu zmizet. Aby takovému hromadnému odlivu pracovních sil soudruzi zamezili, vydali důvěrné nařízení pro všechny podniky v ostatních krajích Československa. Byl to zákaz zaměstnat lidi, kteří mají trvalý pobyt v Severočeském kraji. Právě vlivem tohoto diskriminačního nařízení se stalo, že jsem se po přestěhování do Prahy ocitla bez práce. Tenkrát se ovšem dalo hodně nařízení nějak obejít, když jste měli ty správné známé. Mé sestře se tak podařilo, že mi našla nenápadné pracovní místo u svého známého, ředitele obrovské tiskárny Polygrafia. Měli pro mě – laborantku – připravenou práci, podle jejich názoru hodně neatraktivní: „Pořád máme volné místo v korektorně. Ale to je ve staré budově, přímo v černém provozu, a to by se vám asi nelíbilo.“ „Co to je, práce v korektorně?“ ptala jsem se, protože to slovo jsem ještě nikdy neslyšela. „To znamená, že musíte číst a opravovat texty časopisů a knížek, které se tady tisknou.“ Ještě dnes si vzpomínám na ten pocit, když jsem to uslyšela. Já, která od dětství chroustala jednu knížku za druhou, která ve škole psala za některé spolužáky slohy a potají opravovala Libušce, Řezňovi a Butymu kontrolní diktáty, aby nepropadli – já bych v té „korektorně“ mohla pracovat? Osm hodin denně si číst, a ještě by mi za to platili? Neuvěřitelné! Ten den začaly moje nádherné dlouhé roky s písmenky. Myslím, že pro člověka mého ražení je to neskutečné štěstí, když se mu stane něco takového. A to jsem tenkrát vůbec netušila, k čemu všemu mi ta tiskárenská korektorna otevře v životě dveře. V Polygrafii jsem nejprve prošla vstupním školením. Na starost mě dostal pan Štěpánek, penzista, který se v Polygrafii kdysi pradávno vyučil jako sazeč, pak to dotáhl na metéra a v důchodu si přivydělával právě v korektorně. Mohl dělat korektora, protože v té době platilo, že metér, tedy ruční sazeč, je expert na češtinu, a když se v některé gramatické otázce neshodli metér s redaktorem, bylo jasné, kdo má pravdu: metér. Mít tedy v korektorně bývalého metéra bylo pro tiskárnu terno. Pan Štěpánek mě jako pravý profík nejdřív vyzkoušel z češtiny. Zjistil, že „docela dobrý“, a pak mě protáhl celou svou milovanou fabrikou. Znal dopodrobna všechny technologie, a když zjistil, že mě to fakt zajímá, předal „svoje“ texty na opravu jedné své kolegyni a pustil se naplno do vysvětlování a školení. Díky němu jsem na vlastní oči viděla, jak se z grafického návrhu stane špígl, jak se spočítá sazba, jak se svážou ruční litery, jak se počítá na cicera, jak se dělají obtahy, jak se rozmítá, jak vypadá hlubotisk a jak ofset, k čemu se používá astralon a co je osvit a tak dál. Technologie, z nichž některé byly zastaralé už v té době a dnes jsou samozřejmě zaniklé. Ale byla to krása! Samotnou práci korektora jsem se učila za pochodu (o to to bylo hezčí). Naučila jsem se tak například pracovat s typografickými normami, z nichž většina platí až do dneška. Byly sepsány už kdysi, a to na základě zkušeností starých tiskařů. Jejich účelem je, aby vytvářená tiskovina byla krásná a dobře čitelná. Aby čtenář nemusel text luštit a slabikovat, ale aby ho spíš prožil, než přečetl. Také dnes by měl každý grafik, typograf, redaktor i korektor tyto typografické normy znát a měl by jim také rozumět, chápat je v souvislostech. Pak mohou jako tým vytvořit kvalitní tiskovinu. Práce korektora je tu klíčová – i dnes je potřeba u každého textu zkontrolovat, zda písmo není moc malé či moc velké, zda je použit správný typ a stupeň písma na základní text a na popisky, zda jsou sloupce vhodně široké, zda souhlasí paginace, zda je také pro negativní písmo zvolen ten správný typ, a hlavně řez písma, zda jsou obrázky správně umístěny, otočeny a zkombinovány a tak dále. Toto má pochopitelně na starosti primárně grafik, text případně typograf, ale dobrý korektor toto všechno sleduje také a je ve střehu. Někdy pak může taková korektorova připomínka zachránit celý náklad (a taky něčí kůži, samozřejmě). Další, co jsem se v tiskárně naučila, byla preciznost. Nic se nesmělo přejít, podcenit nebo nechat „na potom“ – když totiž zůstala v textu neopravená chyba nebo když korektor dokonce přehlédl, že z původního textu vypadla celá věta, to byl problém – práce na pěkných pár hodin pro několik lidí. Zato když korektor pracoval precizně a odhalil třeba ještě i nějakou skrytou chybu či vadu, které „utekly“ redaktorovi i sazeči – to pak sklidil pochvalu, někdy dostal čokoládu nebo jinou dobrotu, někdy dokonce prémii od vedoucího. Dále, naučila jsem se, že někdy je efektivnější pracovat ve dvojici, to například, když kontrolujete rejstříky, články se spoustou číselných údajů a podobné radosti. Jeden korektor čte původní text, druhý sleduje, zda je všechno správně vysazeno. Při tomto postupu je riziko chyb opravdu minimální, proto metodu používám dodnes, když třeba dělám korekturu nějaké vědecké práce nebo knihy, která má rozsáhlý rejstřík/index, obsah či bibliografii. Hlavně jsem se ovšem v tiskárně naučila písmenkové čtení. S tím byl trochu problém, protože jsem v té době byla zvyklá na takzvané rychločtení, kdy člověk vnímá ne slova, ne věty, ale celky. Většinou jde o úseky tří řádků a čtenář v nich doopravdy vnímá sdělovanou myšlenku, a ne jednotlivé věty. Tohle jsem musela úplně opustit a začala jsem se cíleně nutit do čtení prvňáčka: každé slovo bylo potřeba rozpitvat na jednotlivá písmenka a zkontrolovat, zda žádné nechybí a zda je každé na svém místě. V Polygrafii, o které píšu, se jednalo o typickou tiskárenskou korekturu. Po pár měsících jsem se tu práci naučila, kolegové metéři mě postupně začali brát i trochu vážně, a já se rozhodla, že se vrátím ke svému starému snu a zkusím se stát spisovatelkou, nebo aspoň redaktorkou. Přihlásila jsem se tudíž na Filozofickou fakultu, na žurnalistiku. Tedy, přihlásila… Chtěla jsem se přihlásit. Jenže jsem ještě pořád žila v komunistickém státě, a tak nebylo možné, aby šel člověk jednoduše studovat to, co by ho těšilo. Když jste totiž v té době chtěli jít studovat vysokou školu, museli jste mít takzvané doporučení. Buď ze střední školy (když jste se na školu hlásili hned po maturitě), anebo od zaměstnavatele. Mě se týkalo doporučení od zaměstnavatele. Ředitel byl hodný člověk, neviděla jsem v tom tedy žádný problém. Jenže se opakovalo to, co jsem už znala z dřívějška: nebyla jsem pro studium „vhodná“, a doporučení jsem nedostala. Znamenalo to, že nesmím vůbec jít k přijímacím zkouškám. Poprvé jsem se s hodnocením „nevhodná“ setkala jako malá, ve čtvrté třídě, když jsme všichni vyplňovali dotazník „Čím chci v dospělosti být“. Bezelstně jsem tenkrát napsala, že spisovatelkou. Strhla se neuvěřitelná vřava, ředitelka školy ztropila scénu jak z filmu, křičela, co si to vymýšlím za buržoazní nesmysly, že mám toužit po pořádné práci a podobně. Dostala jsem tedy nový formulář a příslušný příkaz. Poslušně jsem napsala, že chci pracovat v továrně u pásu, jako maminka, a pochopila jsem, že ne všechno, co je v čítance, je taky v životě. Oba formuláře, ten nevhodný i ten ukázněný, byly uloženy do mé školní složky. Při tomhle svém prvním střetu s komunistickou mašinérií jsem netušila, že platím za své prarodiče, kteří měli v mládí „nevhodné“ přátele – například Rudu Slánského… Druhé označení „nevhodná“ přišlo o pár let později, když jsem chtěla jít studovat na střední uměleckou školu. Tentokrát se to obešlo bez stresující scény. Pan ředitel si vzal mě a tatínka do soukromí své kanceláře a tam nám beze svědků otevřeně řekl, že je sice pěkné, že mám samé jedničky a že jsem nadaná, ale že prostě nemám šanci. Že mám zkusit některou severočeskou střední školu, která má nedostatek studentů a tam mi „to“ snad projde. Proto přišla zdrávka a povinných 9 měsíců na přiděleném místě. A pak už – moje milovaná Polygrafia. Po zamítnutí studia jsem se rozhodla vzít věci pěvně do ruky. Dala jsem výpověď, sehnala si práci uklízečky a začala pracovat na korekturách překladů zakázané literatury. S překladateli ani s dalšími korektory jsem se pochopitelně neznala, to by bylo nebezpečné. Když potom padl komunismus, mohla jsem se do práce s těmito obdivuhodnými lidmi zapojit naplno. Ukázalo se ovšem, že potřebuji další specializované školení, hlavně z oboru syntax a překladatelství a také tvůrčího psaní. A zase jsem měla ohromné štěstí. Učit mě totiž začala Jarunka Hálová, excelentní překladatelka z němčiny, angličtiny a ruštiny a dlouholetá neoficiální spolupracovnice Ústavu pro jazyk český. I ona byla za komunismu „nevhodná“ a i ona měla zakázáno studovat. Dokonce se kvůli svému přesvědčení a své překladatelské práci dostala do vězení. Jarunka je ovšem žena neuvěřitelně silná a odhodlaná, a tak přes tohle všechno stejně studovala. Stala se členem Klubu přátel českého jazyka a opatřila si knihy a skripta. A učila se. Studovala pak celý život. Výsledkem její práce je bezpočet přeložených knih a časopisů. Jarunka mi poprvé ukázala, že existuje ještě jiná úroveň „správnosti“ češtiny, než je ta školní. Moje školení začalo tím, že mi donesla dvě veliké plátěné tašky plné brožovaných časopisů Naše řeč (vyd. Ústav pro jazyk český). Byla tam všechna čísla od roku 1962 a já dostala za úkol si je prostudovat. Které články se týkaly mé práce, z těch jsem si měla udělat poznámky a ty pak při práci používat. Je pravda, že část těch poznatků jsem už dávno zapomněla a že mnohé z nich jsou už neaktuální, překonané, ale na druhou stranu – když narazím na nějaký neobvyklý jazykový problém, často jdu hledat právě do archivních čísel tohoto časopisu. Jsou totiž k dispozici v elektronické podobě na http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php. Zároveň s tím jsem „nafasovala“ skripta a knihy a doporučení, které další knihy si mám nastudovat. Jarunčino školení bylo nezapomenutelné. Jarunka je skutečná Dáma, je velmi krásná a nesmírně charismatická. Má také své osobní svébytné školicí metody. Ty nemusí být vždy úplně příjemné, ovšem nedokážu si opravdu představit, že by se někdo, koho školí, někdy pokusil navrhnout změnu. Když jsem začala své školení u Jarunky, už jsem měla za sebou několik let odborné praxe, a přece – Jarunka promluvila, a já se dobrovolně ocitla v roli eléva a totálně se podřídila. Každé naše setkání začalo stejně. Ozvalo se velice tiché zaklepání, pak se dveře kanceláře potichoučku pootevřely a objevila se koruna stříbrných vlasů nad půvabným snědým obličejem: „Evinko, miláčku, měla bys chvíli čas?“ Kterýkoli článek, i sebekratší, který jsem zkorigovala, byl probrán. Jarunka si se mnou stoupla (ano, stoupla) k pultíku ve firemní knihovně a každou opravu i každý návrh se mnou prodiskutovala. Čekala ode mě vysvětlení. Avizovaná „chvíle“ představovala většinou několik desítek minut nabitých ryze pracovním hovorem, kdy se mi z hlavy skoro kouřilo. Postupně jsem si na to zvykla a zjistila jsem, že je to velmi praktické, a to hned z několika důvodů: Předně, naučila jsem se, že není přínosné psát spousty návrhů, které odrážejí jen můj osobní vkus. Jistě, některý autor či překladatel je za ně vděčný, ale na druhou stranu – s množstvím oprav a úprav roste také riziko, že vzniknou druhotné chyby. Kromě toho platí, že když deset autorů dostane totéž zadání, vznikne deset naprosto různých textů, a rozhodně nebude jen jeden „správný“ a ty ostatní „špatné“. Pokud tedy chci navrhovat úpravy, které nejsou skutečnými opravami chyb, ale jedná se spíše o jakési estetické „žehlení“ textu, snažím se být umírněná, případně svůj návrh ještě zkonzultuji s kolegou, který je dostatečně fundovaný a přesně chápe, o co jde. Další výhoda takového školení je, že stejnou chybu opravuji konstantně a s jistotou, protože vím, o kterou odbornou publikaci se opírám. Třetí výhodu vidím v tom, že mí stálí klienti mi věří. Vědí, že opravuji skutečné chyby. Když něco označím jako chybu, nemají potřebu se rozčilovat a bránit si svůj originál, a spíše volí přístup „moje verze je špatně, vaše verze se mi nelíbí, pojďme společně najít něco vhodnějšího“. A konečně, nemalý benefit je v tom, že autor či překladatel, který se na zdůvodnění ptá, se sám hodně zdokonaluje, a tak jsou jeho texty lepší a lepší, což je příjemné pro obě strany – on je mi často vděčný a já mám příjemnější práci, když koriguji pěkně „vymazlený“ text. Ze zkušeností, které jsem získala od pana Štěpánka a od Jarunky, čerpám dodnes. Později mi jejich intenzivní školení umožnilo pracovat například v redakci vydavatelství Czech Press Group (jejich fantastický geografický magazín Koktejl jsem hltala už několik let předtím, než se u nich uvolnilo místo korektora). V Koktejlu jsem se naučila další věci, například rychle vyhledávat spolehlivé a relevantní informace ze světa geografie a biologie. Když totiž například jako ne-potápěč chcete korigovat článek, který je přeložený z cizího jazyka a ve kterém se to hemží latinskými názvy všemožné mořské žoužele, je tato dovednost opravdu nutná. V Koktejlu mi také vnukli myšlenku, že bych možná skutečně mohla začít psát. Pro Czech Press Group jsem napsala jen něco málo článků, ale byly pro mě důležité: Pozitivně je zhodnotilo hned několik z těch excelentních autorů, kteří tam tehdy působili. Tak se stalo, že jsem se přece jen dostala tam, kam jsem od dětství směřovala. Paradoxně mi k tomu nejvíc dopomohlo těch několik dávných stupidních komunistických zákazů – bez nich bych byla buď výtvarnicí, nebo laborantkou ve výrobně léčiv v Modřanech, anebo řadovou redaktorkou například v deníku Dnes. Ať už bych se ale profesně dostala kamkoli, nikdy bych nezažila prvorepublikovou tiskárnu a samizdatovou literaturu. A hlavně, nepoznala bych úžasnou Jarunku a nenaučila bych se od ní, že když chce člověk dělat svou práci s literaturou skutečně dobře, není důležité formální vzdělání s diplomem, ale touha a vytrvalá tvrdá práce na sobě. Jarunka má dnes kolem devadesátky, je plná elánu a stále v určité míře pracuje – někdy překládá, jindy zpracovává specializované rejstříky a seznamy pro knihovnu. Všechno samozřejmě na počítači, na tom pracuje už od roku 1990 a je s ním velký kamarád. Kdybyste se jí zeptali na jakýkoli jazykový či typografický problém, jsem přesvědčená, že by vám odpověděla něco jako „Víš, miláčku, to by myslím mělo být tak a tak. Ale ještě to raději prověřím. Pak dám vědět.“ Za pár minut by přišel třeba e-mail s linkem na příslušnou stránku s informací – a řešení by bylo samozřejmě přesně takové, jaké předtím Jarunka naznačila.
Co vás na Evině příběhu zaujalo nejvíc? A dostali, nebo naopak ztratili jste chuť si projít obdobnou cestou? Napište to do komentářů pod článkem!
.
Kam pokračovat: Vyberte si kvalitního korektora.
.
Nebuďte na to sami! Připojte se do facebookové skupiny Jak si vydat knihu, a jak ji i prodat
Váznou prodeje vaší knihy? Možná se vám budou hodit rady Jak prodávat knihu
Hledáte nakladatelství s nejlepšími podmínkami? Co třeba KLIKA?
Jaké způsoby čtení, jaká pravidla? Jak se liší druhy jazykových korektur podle svého účelu? Co dalšího musí ještě kvalitní korektor hlídat?
(Pokračování článku 22 tipů od úspěšných autorů 1.) Anglofonní spisovatelská komunita má k dispozici servery, které pomáhají autorům jejich knihu zviditelnit, podcasty o spisovatelském řemesle a knižním marketingu a také obrovskou komunitu autorů, kde ti nejlepší prodávají knihy po statisících a sdílejí své postupy a zkušenosti se začátečníky. Jeden takový článek plný tipů jsem přeložil a zbavil všech rad, které nejsou příliš použitelné...
V Čechách je velmi malý “autorský trh”. Proto tu neexistuje spousta šikovných služeb, které by autorům pomáhaly – zkrátka by se neuživily. Procenta pro distributory jsou vysoká, zisky autorů malé a počty potenciálních kupujících i jejich kupní síla poměrně nízké. Na české knize je zkrátka “příliš málo masa pro celou smečku psů”. V Americe je to jiné. Pro...
