NOVĚ všechny informace o vydání knihy na jednom místě – uspořádané a popořadě!

Od první čárky až k hotové knize krok za krokem

Jsou autoři, kteří udělají poslední tečku a už letí k vydavateli. Jejich díla často nestojí za moc – výsledkem bývá přinejlepším polotovar, nedodělek – a čtenář to pozná.
A pak jsou autoři, kteří svou knihu piplají a dokáží na ní odvést obrovské množství práce, aniž by jim nad hlavou svištěl bič přísného nakladatele nebo vydavatele. Kniha je zkrátka jejich dítě a chtějí pro ni to nejlepší. A  pěknou tečkou za takovou horou práce může být třeba i cena v literární soutěži.

Chcete to nejlepší i vy pro svoji knihu? Inspirovat se můžete třeba postupem mého dlouholetého kamaráda Hafrana. Možná vynecháte výrobu fyzických beta-verzí knihy, ale stále toho ještě zbude dost, abyste se sami sebe optali: Dělám pro svou knihu dost?

Jan Frána získal už několik cen v trampské literární soutěži Trapsavec, dvě ceny Jiřího Marka a zároveň je nejplodnějším úspěšným autorem mé vodácké literární soutěže Kenyho VOLEJ. Bez něj bych těch pět knih dohromady velmi pravděpodobně nedal.

Rozhovor s ním z roku 2016 najdete zde.

kniha

Jak vzniká kniha

Jan Frána

(o autorovi)

To je otázka, na kterou se mne ptá překvapivě hodně lidí – kamarádů, čtenářů, ale i psaveckých kolegů.

Musím přiznat, že mne samotného překvapilo, jak dlouhý proces to je. Kolik kol psaní, korektur, sazby, vymýšlení a tvorby ilustrací, obálky, dalších korektur, psaní anotace, příprav na uvedení knížky mezi čtenáře a dalších kroků, o kterých jsem dříve neměl ani tušení, to obnáší. Popíšu, jak s tím zápasím já, než hotový text předám nakladatelství. A rozhodně si netroufám tvrdit, že je to jediný postup, a už vůbec ne, že je správný.

O čem psát?

Nejlépe o tom, co člověk zná. Není nic pitomějšího, než psát o věcech, které znáte jenom z doslechu. Není to ani ohleduplné ke kšticím těch, co o nich ví hodně. Rvou si totiž nad tím, co napíšete, vlasy. Proto píšu o trampingu, po 40 letech nemám žádné téma, které by mi bylo bližší. Je třeba zažívat příhody, poslouchat o příhodách jiných a domýšlet pointy. Pak to už jde samo.

Kdy a kde psát?

Zdálo by se, že na tomhle nezáleží. Opak je pravdou, místo je velmi důležité, alespoň pro mne.

Takže – kdy? Ve všední den po práci to prakticky nejde, možná tak povídka, kterou už mám v hlavě, nebo článek, reportáž. Ale knížka? Na tu je potřeba klid. Takže víkend, dovolená. Nebo taky chřipka.

A kde? Výborně se mi píše na chatě pod smrkem, doma na terase, k zahození to není ani někde na pláži nebo v útulný vinárně. A při nemoci pochopitelně v posteli. A vůbec nejlepší je to bezprostředně po vandru, kdy jsou oči plné dálek, uší písní, duše romantiky a nos vůně ohně.

Do čeho a čím psát?

Další zdánlivě banální otázka. Ale opravdu jen zdánlivě.

Čím – jasně že propiskou, vše totiž píši napřed rukou. Ne ale jakoukoliv propiskou: Musí psát dobře a po papíru klouzat hladce, bez odporu. Musí sedět v ruce, nesmím dostávat při delším psaní křeče, nesmí se smekat, když se prsty zpotí.

Do čeho? Hodně mých knih bylo napsáno do linkovaných diářů v koženkových deskách – mají příjemné řádkování, a snesou i hrubší zacházení na místech, kde píši. Teď právě mám psací sešity od kamaráda Hombrého, které jsou na psaní úplně to nejlepší, protože jsou krásné, v kožené vazbě – do jednoho takového jsem vepsal kompletní rukopis nejnovější knížky Případ na Zlaté horečce.

S čím psát?

Nasucho psaní moc nejde. Pro mne je základ dobrý černý čaj, nejlépe assam, černé kafe, preferuji půl napůl arabiku a robustu, čerstvě umletou. A pak je potřeba povzbudit i fantazii, na to dobře funguje víno, z červených merlot a cabernet sauvignon, z bílých třeba irshai nebo muškátek. Ani metaxa není k zahození. Zato pivo mne během několika minut vypne.

Jak se připravit a jak postupovat při psaní?

Je potřeba vymyslet námět a pak i dějovou linku. A samozřejmě to potom nezapomenout. Na to jsou dobré jak poznámky, tak i tvorba scénáře budoucí knihy. Ten se potom vyvíjí, mění a roste s tím, jak se knížka rodí. Detektivky píšu systémem 1-3-2 – to znamená, že napíšu začátek, tedy část 1, rozvinu zápletku a pak přikročím k vyřešení případu, tedy k části 3. Díky tomu mohu pro vyřešení použít jak to, co se objevilo v části 1, tak i další fakta, která vymyslím dodatečně. Na závěr přistupuji k psaní části 2 – tam musím dopsat vše, co jsem použil v závěru, propojit obě části, dát příběhu logiku. Jednoduché, že?

Tak se koukněte na obrázek scénáře Pavoučího případu!

Pak už nezbývá než psát, vymýšlet, psát, vymýšlet… Taky začít přepisovat do počítače, což přináší do textu spoustu změn.

Tohle přepisování probíhá se zpožděním asi tak tří kapitol za rukopisem – ne víc. To proto, že si potřebuji text osvěžit a z rukopisu to moc nejde – děsně škrábu a je to obtížně, a tedy i pomalu čitelné.

Napsáno, a co dál?

Takže jsme se dostali do bodu, kdy je kniha napsána a vzápětí přepsána z rukopisu do počítače. Mnohého autora by mohlo napadnout, že je hotovo. Kdepak, všechno vlastně teprve začíná.

Já si v tomto okamžiku text vytisknu, svážu brožovanou vazbou (vznikne tak verze 0 budoucí knížky) a začnu ji číst. (Pokud byste si chtěli zkusit ruční brožování knížky, napište do komentářů pod článkem a návod přinese některý z příštích článků – pozn. JN)

A při tomhle prvním čtení probíhá fáze, které říkám

Masakrování textu

Je to poměrně bolestný proces, kdy se autor musí zbavit hluchých míst, oželet rádobyduchaplné obraty, respektovat dynamiku děje příběhu, a to za cenu mazání jednotlivých slov i třeba celých pasáží. Nebo i dopsání nových, jednodušších, výstižnějších. Ale prakticky vždy se tím text pročistí, oživí a zkrátí. Autor přitom osciluje mezi stavem, kdy by nejradši smazal všechno a začal znovu na první straně, a kdy by všechno naopak ponechal tak, jak to je. Vzniká verze 1.

Když tohle mám za sebou, přichází na řadu první

Korektury

Pro jejich účel vyrobím další brožované výtisky, pro každou z mých milých korektorek. Ty jsou nyní čtyři, plus jeden kamarád, který kontroluje dějové nepřesnosti – přeci jen píši detektivky a bylo by špatné, kdyby mi někde obživla mrtvola, svědek se na místě činu zapomněl vyskytnout a podobně. I to se stane a občas mi to unikne. Kamarádky korektorky se pak zaměřují zejména na pravopisné chyby. Vždycky se divím, kolik jich při psaní dokážu nasekat a při prvním čtení přehlédnout.

Zapracováním korektur vzniká verze 2. Z té pak dělám první samizdatové vydání v počtu cca 15 ks, ve vázané verzi (pro korektorky, ilustrátorku a další pomocníky) a v brožované verzi (pro sběratele a ty, u kterých potřebuji znát názor předtím, než knížku pustím do oficiálního tisku).

Když podle reakcí prvních čtenářů zjistím, že si knížka zaslouží vydat v oficiálním nakladatelství, posílám text kamarádce profesionální korektorce. Po zapracování jejích oprav a připomínek vzniká verze 3, kterou potom plný pochybností a nejistot posílám do nakladatelství, což je v mém případě KLIKA.

Odeslání hotového textu do nakladatelství k sazbě je okamžik, kdy kniha začíná nabývat své podoby nejen obsahové, ale i grafické.

S tím souvisí i vznik ilustrací. Mám to velké štěstí, že mou kamarádkou je Pavla Slepičková – Pavlís, skvělá autorka povídek, trapsavecká Oldpsavkyně, která je nejen držitelkou mnoha cen literárních, ale i ilustrátorkou a fotografkou.

Ta je autorkou nejen titulních stran trapsaveckých sborníků, camrátek, bannerů a další grafiky, ale i autorkou ilustrací ve všech mých trampských detektivkách.

Vznik ilustrací

Předvedu na titulce Případu na Zlaté horečce.

Všechno začíná vymýšlením námětu, diskuzí s ilustrátorkou a pokusy o sdělení představ. Obvykle vznikne první náčrt, který vyrobí jeden z nás. Přikládám ukázku, jak to dopadne, když se o to pokusím já (radši jsem to zkusil ještě jednou, aby vůbec bylo poznat, co tím myslím).

Pak vkládám důvěru do šikovných rukou Pavlís a netrpělivě čekám na její první skici.

Pak vzniká drobná diskuze o tom, jestli mají být tři nebo dva stany, kde má být tradiční havran a podobně. A když je to hotovo, je čas na barvičky.

Potom je potřeba, aby vznikly i další ilustrace, tentokrát černobílé, do vnitřku textu. V mém případě uvozují jednotlivé části detektivky a jedna celý příběh uzavírá.

Černobílé ilustrace jsou odeslány do vydavatelství a barevné ilustrace se ujímá kamarád a skvělý grafik Stanislav Dlouhý – Hadži, aby vytvořil obálku. Na příkladu vidíte čtyři zvažované varianty.

Můžete je porovnat s variantou finální, která pak putuje do vydavatelství, aby se připojila k vnitřku knihy.

„Blok“ zatím prochází sazbou a postupně vznikají nové verze, ke kterým se autor vyjadřuje, pročítá je. I když by se zdálo, že po korekturách už není co upravovat, opak je pravdou. Verze jsou tentokrát značeny od písmene „a“. Výsledná verze měla označení „h“.

Pak přichází na řadu závěrečná korektura. Tuhle fázi nenávidím, text už mne štve, osciluji mezi pocitem, že je dokonalý, a chutí všechno smazat a začít znovu. O mém duševním stavu svědčí fotka ukazující, jak to vypadá kolem mého křesla při závěrečné kontrole.

Pak už zbývá jen vybrat typ vazby, kapitálek, stužku, určit náklad, vše odeslat do tiskárny a čekat na ten kýžený okamžik, kdy knížka dorazí. Když se tak stane, vezmu ji poprvé do ruky, otevřu na náhodně vybrané stránce a první co vidím, je nějaká chyba. Následuje záchvat paniky, že jsem odeslal špatnou verzi, a horečné listování ve stránkách, abych nakonec zjistil, že tahle chyba je asi ta jediná, která unikla všem kolům korektur. Inu, zákony páně Murpyho jsou neúprosné.

Takže nezbývá než si oddechnout a začít se z knížky radovat, psát věnování, podepisovat a rozesílat laskavým čtenářům.


Jan Frána – Hafran

Narozen v Plzni v roce 1965, vystudoval gymnázium a po něm VŠSE v Plzni (dnes ZČU), fakultu Elektrotechnickou. Po nástupu do praxe byl vývojovým pracovníkem, dnes pracuje jako manažer.

Tvořit začal kolem roku 1993. Pravidelně se účastní trampské literární soutěže Trapsavec, ve které získal ocenění za povídky a básně, včetně Zlatého Trapsavce. Od roku 2011 je i organizátorem této soutěže. V jejím rámci vydává jednotlivým trapsaveckým autorům sborníky v rámci samizdatové edice Trapsavecké Miniatury.

Vydal knihu povídek Kalendář plzeňský – Rok pod širákem (Knihovna města Plzně, 2015), jeho vodácké povídky vyšly spolu s pracemi dalších autorů v edici Kenyho VOLEJ (Drž hubu a pádluj – 2011, Trosečníci řek – 2013, Říční polobozi – 2015, Vodácké duše – 2017, Vlnožrouti – 2020), ve sbornících soutěže Trapsavec, v časopisu Puchejř, internetovém Trampském magazínu a jinde. V roce 2017 vyšla v nakladatelství Beletris kniha tří detektivek pod názvem Případ zatoulanýho rybáře, roku 2018 pak v nakladatelství KLIKA Případ pohřešovaného háčka, v roce 2019 Pavoučí případ a roku 2021 Případ na Zlaté horečce. Dvě z knih, Případ pohřešovaného háčka a Pavoučí případ, získaly shodně 2. místo v Ceně Jiřího Marka pro nejlepší české detektivky udělované českou sekcí Mezinárodní asociace autorů detektivní literatury (AIEP).

.

Chcete podpořit autora tohoto blogu a získat
kompletní návod na vydání a propagaci knihy?

Nebuďte na to sami! Připojte se do facebookové skupiny Jak si vydat knihu, a jak ji i prodat

Hledáte nakladatelství se slušnými podmínkami? Co třeba KLIKA?

Přehled všech článků tohoto blogu

Komentáře
  1. Profilový obrázek Výhrady napsal:

    No pekne, hneď v druhej vete vlastného postupu urážka tých, čo to nemajú rovnako ako pán Frána. Publikovala som toho práve toľko ako zmienený autor – o veciach, ktoré som poznala len z počutia či skôr z čítania. Na autentickosť sa nikto z mojich čitateľov nesťažoval. Naopak, tí, čo také veci zažili, sa vyjadrili, že o nich píšem veľmi verne. S nepochopením sa, naopak, stretlo písanie o vlastných životných skúsenostiach. Na druhej strane, môj postup má v mnohom podobnosti, najmä čo sa korektúr týka. Až na to, že ja si vyrábam brožovanú verziu až potom, ako zbehnú prvé kolá korektúr v počítači (kde vzniká aj prvopis).

    Je dobre, že sa autori delia o svojej postupy. Chýba mi ale podstatná informácia, koľko to celé časovo trvá. Začínam mať totiž akosi pocit, že môj priemer 12 rokov na jednu knihu je trochu priveľa. Koho by zaujímal môj postup: https://www.adhara.sk/?page_id=397

  2. Profilový obrázek Michal Myšák Dušek napsal:

    Jasné že chceme článek o samovýrobě 🙂

  3. Profilový obrázek Jiří Nosek napsal:

    Za prvé mi ta věta nepřijde vůbec urážlivá a za druhé je pravdivá. Kdo o nějakém tématu ví jen z doslechu, nezbývá mu, než o to pečlivěji si udělat rešerše a nejdřív si ho kompletně zmapovat, než začne psát. Dokážu si živě představit, jak by psal nevodák o vodě (to už jsem viděl), nefotograf o focení, nepilot o létání nebo já o řízení. Máma byla za autobiografickou knihu nominována na Magnesia Litera, ale už jsem zažil i autory natolik posedlé vlastní osobou, že bych to četl jen s pistolí u hlavy. Je to individuální. Ale věta „Popíšu, jak s tím zápasím já, než hotový text předám nakladatelství. A rozhodně si netroufám tvrdit, že je to jediný postup, a už vůbec ne, že je správný.“ mi zní zcela jednoznačně – což nevylučuje, že se kdokoli nemůže svobodně urazit z jakýchkoli vlastních důvodů…

  4. Profilový obrázek Michal Myšák Dušek napsal:

    Ten scénář Pavoučího případu, šlo by to zvětšit? 🙂 Čáry pro představu, že to není asi úplně jednoduché jsou zajímavé, ale co spojuje kde by bylo zajímavější.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *