Situace na českém korektorském trhu je tragická. Bez nadsázky. Ve zdejší veřejnosti bohužel převládá názor, že tuto práci může vykonávat kdokoli, kdo měl jedničku z češtiny.
Ale to, co se mi dostalo na stůl minulý měsíc, překonalo mé nejdivočejší představy o tom, co je schopen rádobykorektor „pustit ven“. A pro vás to budiž poučením, že to, že si někdo za opravu vašeho rukopisu vezme tučnou odměnu, není zárukou, že se na něj alespoň podívá. Ano, čtete dobře. Skutečně je možné vysolit pár desítek tisíc – a nedostat vůbec nic.
Zřejmě vzniká zcela nová kategorie lidí, fušujících do této práce – pro sebe jsem jim začal přezdívat „korektorští šmejdi“.
Když jsem ten soubor otevřel, nevěřil jsem vlastním očím a šel jsem se nejdříve ujistit, že mám ten správný. Měl příponu „po_kor“, takže měl opravdu být už po prvním kole korektury.
Ale zjevně nebyl. Tohle žádný korektor neviděl…
Na špatně opravené rukopisy jsem zvyklý. Procházejí mi rukama každou chvíli. V lepším případě se to stane tak, že autor chce ušetřit za korekturu, vzpomene si na svou známou učitelku češtiny a ona kývne, protože si věří a je to pro ni vítaná změna.
Jenže… Ještě jsem nepotkal učitelku češtiny, která by tu práci zvládla. Je to stejné, jako vzít trenéra druholigového okresního přeboru nebo dorostenců, udělat z něj trenéra týmu národního a vyčítat mu, že na olympiádě nevyhrál zlato: Někdo, kdo byl zvyklý řešit jen hrubky a jet podle osnov nebo RVP, má najednou prokázat i znalosti typografie a jemného umění čárek. (Co všechno obnáší korektorská práce popsala moje „vrchní“ korektorka ve článku Co musí ovládat skutečný jazykový korektor.)
Přiznám se bez mučení – na střední škole, v době těsně po revoluci (odehrála se, když jsem nastoupil do prváku), v divokých 90. letech, jsem si jako korektor přivydělával v Českém deníku. Také právě proto, že v češtině (jako jediném předmětu) jsem byl premiant.
Korektorů bylo v té době velmi málo. A noviny mají tu výhodu, že získáte haldu praxe na textech, které se třetí den ráno vyhodí, takže na nich zas až tak nezáleží. Ale pohybujete se zároveň mezi lidmi, kteří mají mnohem více zkušeností než vy.
Díky tomu dodnes většinou chyby vidím. Ne vždy jsem si jistý a dodnes plavu v rozboru větném, ale vím, kde se ujistit, jak je to správně. Když jsem začal po mrtvici s vydáváním knih, jako bych to našel – ale díky tomu se mě postupně začalo zmocňovat zděšení, kdo všechno o sobě říká, že je korektor (a nechá si za to zaplatit) a jak moc špatný je někdy výsledek jejich práce.
Nekvalitní korektoři nám (či spíš našim autorům) stihli poničit špatnou prací několik knih, než jsem je odhalil, čímž vznikla naléhavá potřeba si je nejdříve prověřit, než je k jakékoli knize pustím. Jenže nejsem investorem do knihy. Tím je autor. A pokud se s někým předem domluví, že mu korekturu udělá, a naběhne si na amatéra, já s tím už příliš mnoho nenadělám.
V lepším případě je ten někdo jeho známý, který to udělal zadarmo, takže ještě mám možnost autorovi ukázat, proč potřebuje skutečného korektora. Horší případ je, když si autorem vybraný korektor nechá zaplatit. Ale i to se dá ještě trochu zachránit druhým kolem od profíka, není-li (v prvním kole opomenutých) chyb příliš mnoho.
Ale aby si korektor nechal zaplatit za první kolo třikrát víc, než na kolik vyjde skutečný profík, a přitom nehnul prstem a soubor ani neotevřel, to jsem zažil poprvé…
Zmíněný autor, který mi rukopis poslal, píše téměř bez chyb, jen se mu semtam povede překlep – jako každému. Technicky – pokud jde o ovládání softwaru – na tom ale byl tak špatně, že text ve výsledku vyžadoval oprav spoustu. Takových, které by viděl na první pohled každý, kdo z češtiny prolezl aspoň se čtyřkou. Bez nadsázky!
Když autor došel na konec řádku a měl pocit, že se mu tam celé slovo nevejde, dal tam dělítko, mezeru a enter a psal dál. Nevěděl, že o dělení slov se stará automat. A stejně tak netušil, že existuje nějaké automatické číslování stránek v zápatí, takže čísla stránek psal též ručně. Je to ale typ chyb, které by zřejmě našla i ta pověstná učitelka češtiny. Možná i její žáček. Zkrátka každý, kdo by soubor otevřel a podíval se do něj.
Jenže dotyčná pracovnice soubor zjevně ani neotevřela. Myšlenka na to, že by viděla to množství chyb a vykašlala se na to, už je pro mě tak pobuřující, že jsem ji vytěsnil a nebudu ji zvažovat. Je ale méně pobuřující, že si někdo vezme tisíc euro a do souboru se ani nepodívá?
Ukázaná platí. Podívejte se na výsledek její ignorance sami, češtináři být nemusíte. Každý, kdo umí česky, vidí, co je špatně (vyznačeno žlutě):
Číslo stránky uprostřed věty s třiceti mezerami před ním by postřehl i žák páté třídy ZŠ. Tento text zkrátka zůstal tak, jak ho autor napsal, pak už na něm nikdo nehnul prstem. Připomínám, že to nic stálo 1000 eur. Že byste je požadovali zpět?
Autor samozřejmě také. Nedostal nic a skončil po hovoru ještě víc naštvaný a frustrovaný.
To byla řekněme část A tohoto příběhu. Je ale potřeba říci i B:
Autor to udělal úplně špatně a šel podvodu přímo vstříc. Pojďme si z toho vyvodit nějaká poučení:
1. Nikdy si nenajímejte korektora, kterého dobře neznáte
Nejhorší ze všeho je asi postup, kdy si korektora vygooglíte. Svěřit svůj rukopis někomu, o kom víte jen to, co o sobě on sám napsal na svůj web?
Něco vám prozradím:
Dobří korektoři jsou většinou srdcaři a korekturami žijí. Nebývají proto dobří ani v marketingu, ani v cenotvorbě. Jestliže je někdo drahý a má skvěle napsaný web, vsadím se o flašku, že jako korektor to bude nýmand. Neříkám, že neexistují výjimky. Jen jsem jich zatím potkal naprosté minimum.
Jestli můj blog čtete už delší dobu, víte, že jsem před pár lety začal korektory testovat. Zjišťuji, zda základy této práce ovládají. Ze začátku jsem je aktivně oslovoval, ale v posledních letech už nechávám pouze na nich, aby se o test sami přihlásili na základě výzvy na webu Kliky. Test posílám pouze těm uchazečům, kteří prokáží dostatečnou praxi. Přesto cca ¾ z nich testem neprojdou.
Ano, dali jsme si záležet, aby byl test důkladný . Na pouhých dvou stránkách prověří pokud možno co největší šíři korektorských schopností. Jinak by to nedávalo smysl. Ale tak tragický výsledek, jaký přišel, jsem nečekal, když jsme test vytvářeli.
Bohužel ani osobní doporučení není zárukou: Záleží na tom, zda je doporučující schopen poznat dobře odvedenou korektorskou práci. To zvládnou většinou jen ti, kdo se korekturami sami nějaký čas zabývali a mají alespoň představu, co všechno tato práce zahrnuje.
Jinak můžete i celá léta používat korektora, který není ve své práci dobrý, a odhalíte ho teprve ve chvíli, kdy po něm pozorní čtenáři nějaké chyby najdou a napíší vám to… A to už (s výjimkou elektronických knih) bývá pozdě.
(Vůbec tu nemluvím o záměrných kazisvětech, i ty jsem už zažil, ale o tom až někdy jindy.)
2. Nikdy si nenajímejte korektora, který není aktivní v dané zemi.
Tedy ani Čecha žijícího na Slovensku
To byl právě tento případ. Korektor nežijící v Česku ztrácí kontakt s jazykem a jeho schopnosti jsou narušeny tím, že denně komunikuje v jiném jazyce, i když je tak blízký jako slovenština.
3. Nikdy neplaťte dřív, než uvidíte výsledky
Text je potřeba si po prvním kole oprav minimálně prohlédnout. Nevíte-li, co hledat a nejsou-li chyby zjevné, nemusíte vůbec zjistit, že dotyčný opravil pouze hrubky a překlepy. Ale
jestliže jste trochu pozorní a chyby jsou tak očividné, jako v tomto případě (dělítka s mezerami uprostřed slov a entery uprostřed vět), přijdete na podvod včas – a zůstane vám možnost nezaplatit.
Pokud vás napadlo dát takovému člověku místo toho text k doopravení, jste hazardéři. Pokud někdo nechá v rukopisu po prvním kole tak zjevné chyby, že je pozná i amatér, nelze očekávat, že náprava bude kvalitní. Někdo na to možná nemá povahu a reklamace jsou mu nepříjemné, ale pokud vám na rukopisu záleží a nejste milionáři, budete peníze potřebovat na skutečného korektora. Někdo, kdo se na text ani nepodívá (jinak by musel být negramot, aby si takových excesů nevšiml), si podle mého nezaslouží ani korunu.
Chce to pevné nervy, protože dotyčný to určitě nepřejde s klidem. Ale dokud jste nezaplatili, jste to vy, kdo tahá za delší konec provazu. Vždycky můžete vzít dvě strany s těmi nejhoršími prohřešky a požádat jiného korektora, aby vám napsal posudek na předchozí opravu. Ať si vás vzteklý nýmand třeba žaluje – náklady na žalobu ponese on a pravděpodobně soud prohraje. Ale nemyslím si, že by takové řízení chtěl začít, protože by měl minimálně tušit, že jeho pozice je nejistá.
A pojďme si stanovit ještě jedno pravidlo:
4. Korektor má pracovat v režimu sledování změn
(vy se ho také naučte používat, je to triviální)
Díky tomu byste ihned viděli, že korektor na váš text ani nesáhl. Když po něm vyznačení oprav budete požadovat, nebude si něco takového moci dovolit. Se sledováním změn uvidíte všechny opravy, které provedl. Přijmout je pak už můžete jediným kliknutím (Přijmout vše), ale budete mít kontrolu nad děním a přehled o tom, kde korektor zasáhl.
Zadat text na korekturu neznamená odevzdat rukopis korektorovi a o víc se nestarat. Správný korektor s vámi bude konzultovat vhodné (ale nikoliv nezbytné) změny a diskutovat s vámi o neblahých jevech, které se ve vašem textu vyskytují (opakovaná slova, nadužívání trojteček atd.). První, co udělám, když
zadávám rukopis na korekturu, že korektora propojím s autorem – pošlu jim kontakty. Také žádám korektory, aby se nespokojili s mailem, ale aby alespoň jednou probrali s autorem způsob oprav telefonicky.
Komunikace je zkrátka základ dobré spolupráce, a pro úspěšnou a kvalitní korekturu to platí také. Pokud se vás korektor na nic neptá, měl by to pro vás být červený praporek a signál, že něco není v pořádku. Nejspíše není v pořádku jeho profesionalita.
Ano, existují lidé nekomunikativní a uzavření. Ale při korektuře je komunikace s autorem naprostá nezbytnost, a pokud korektor nedokáže svou povahu v tomhle ohledu překonat, nemá podle mě v této profesi co pohledávat.
Máte špatnou zkušenost s korektorem nebo jeho prací? Jak si korektory hledáte vy? Napište mi do komentářů pod článkem!
Chcete získat kompletní přehled za dva týdny bez nekonečného slepování střípků informací? Přidejte se k těm, kdo už objevili průvodce Vydej si vlastní KNIHU.
Nebuďte na to sami! Připojte se do facebookové skupiny
Jak si vydat knihu, a jak ji i prodat
Hledáte nakladatelství s nejlepšími podmínkami? Co třeba KLIKA?
Potrefená husa zakdáká… Ani já neudržím zobák zavřený, protože ani po víc než měsíci jsem ještě nespolkla to, že moje kniha na samém začátku vykročila takovým průserem. (Laskavý čtenář promine to nepěkné slovo, ale to není vulgarizmus, to je jen pragmatické zhodnocení situace.)
Můj bývalý kolega z rádia mi doporučil kamarádovu dceru s tím, že holka je velice šikovná a rychlá, má za sebou už spoustu rukopisů (ze kterých se nakonec vyklubaly jenom gramatické opravy diplomovek). O typografii neměla ani tucha – a já také ne, takže jsem ty chyby neviděla. A to jsem byla neskutečně spokojená, že mám tak dobrou korektorku na doporučení. A když se mi text „po korektuře“ vrátil, obratem jsem ho poslala panu Noskovi, aniž bych ho viděla, a během dalších deseti minut jsem „korektorce“ bankovním převodem poslala dohodnutých 1200 euro. Dnes mám minimálně tři infarkty na přední stěně myokardu, cloumá se mnou bezmocná zlost a mám zaděláno na žaludeční vředy. Kdybych si předem zjistila JAK psát a alespoň základní typografické náležitosti, odevzdala bych ten text v podstatně lepším stavu než po téhle „korektuře“. A ty krvavé peníze jsem mohla raději propít s kamarády.
Takže, vážení, nedejte na doporučení bez toho, abyste NEJDŘÍV VIDĚLI předcházející práci korektora! Po korekci si text znova zkontrolujte a vemte si k srdci, a hlavně k mozku, všechno, co pan Nosek výše napsal. Podepisuji každé jeho slovo. Ušetříte si tím peníze, nervy a nepřijdete o kamarády. Můj kolega, který mi tu „korektorku“ doporučil, mi dnes nesmí na oči. A také není od věci podepsat s korektorem jednoduchou „smlouvu o díle“. I když je to něčí kamarád. Protože já teď nemám v ruce jedinou páku, jak ty peníze dostat zpět.
No a, samozřejmě, druhé kolo korektury bude dělat někdo jiný a já zase budu muset pustit chlup…
Ta knížka nezačala dobře, ale snad se jí povede lépe, až se proklube na svět… Držte mi palce.
Perfektne napísané
S korektorem (korektorkou) mám jedinou zkušenost. Týkala se korektury mojí závěrečné vysokoškolské práce. Všechny změny v textu jsem si mohla prohlédnout a podat k nim případné připomínky. Komunikace bez problému. Nad častými chybami v knihách, příručkách, denících a letácích v dnešní době žasnu. Asi je doba tak rychlá, že není ani čas opravovat chyby… Písemný projev obecně upadá, lidé nevyužívají znalosti gramatiky ze školy…