I svou první knihu můžete prodávat po metrácích!

Je obrovský rozdíl, jakým stylem autoři své knihy vydávají. Někdo ji prostě dopíše, vrhne na trh a pak jen sedí a čeká, že se prodá sama. Někdo to udělá, pak si možná přečte mé rady a se zpožděním začne pomalu a občas něco dělat.

A někdo mé rady vůbec nepotřebuje: Během dvou let vybuduje blog a komunitu lidí, kteří ho nadšeně čtou, a když pak knihu vydá, lidé mu utrhají ruce. Takovým autorem je pan Kechlibar, který u mě vydal svou prvotinu „Zapomenuté příběhy“ v létě 2018 – a pak už jsem jen zíral. Takovou „jízdu“ jsem viděl naposled před mnoha lety. Jak ukazuje graf, jeho přímé prodeje byly přibližně dvojnásobné, než prodeje všech tří distributorů dohromady!

Vždycky mě moc potěší, když vidím, že mé rady fungují. Problém je, že než je někdo uvede do praxe v takovém rozsahu, aby se jeho knihy prodávaly „jako na běžícím pásu“, trvá to relativně dlouho a je to systematická práce. Tím raději vidím někoho, kdo aniž by se učil ode mne, dokáže, že i má doporučení, jako třeba budování komunity a e-mailového seznamu, dává smysl i reálné výsledky.

Nejvíc mě ohromily ne výborné prodeje této knihy obecně, ale to, že pan Kechlibar prodal většinu svých knih přímo – osobně a hlavně přes malý e-shop na svých webových stránkách, bez pomoci distribuce. Za první měsíc takhle prodal více než 2x víc knih, než všichni tři distributoři dohromady za stejnou dobu! Mimochodem, postavit si malý e-shop je jednoduché a rychlé.

V srpnu 2018 jsme v nakladatelství KLIKA vydali 3 000 ks. V listopadu jsme dělali první dotisk – 1 500 ks. A začátkem roku 2019 další, zároveň s druhým dílem…

V létě 2024 jsme vypustili již Zapomenuté příběhy 7… A mezitím dělali mnoho dotisků i dalších vydání (a dvě další knihy).

Pokud totiž najdete své čtenáře, musíte mít něco dalšího, co byste jim nabídli. Knihy se pak vzájemně podporují, můžete nabízet více knih najednou a obecně šetříte své síly při jejich propagaci. Do každé můžete dát reklamu na ty předchozí, a také – jste zkrátka píšící a vydávající autor, což je v případě autora jediné knihy přece jen trochu vznešené označení.

Ale popořádku. Předně je potřeba uvést, že Zapomenuté příběhy nejsou beletrie – není to fikce. Pan Kechlibar se zajímá o historii, která je prodchnuta velkými skutky a dějinnými událostmi. Ty byly možná popsány fakticky mnohokrát, ale Marian dokáže z jejich průběhu – „vytáhnout” zajímavé podrobnosti a lidské příběhy. Podává je čtivě a jak ukazují i prodeje jeho knihy, čtenáři jeho styl milují.

Zároveň chci varovat všechny autory, kteří takovou komunitu vybudovanou nemají: Nezkoušejte to zopakovat – ne, pokud nezačnete úplně od začátku jako on. Nejdřív blog, pak provoz a komunita, pak vydání knihy. V jiném pořadí to nefunguje. Řekne vám to sám autor – jeho komunita je totiž alfou i omegou jeho úspěchu.

Děkuji Marianovi za ochotu podělit se s námi o vše, co za úspěchem jeho první knihy stálo!

JN: Jakou roli podle Vás hrálo to, že blogujete a vybudoval jste si komunitu lidí, kteří Vás sledují, v tom, že se kniha tak skvěle prodává? Troufl byste si to odhadnout na procenta?

MK: Jakou roli to hrálo? Naprosto zásadní. Nejde jen o blog samotný, ale i o to, že články přebírají jiné servery, například Neviditelný pes, který začal moje články publikovat už dříve (a tímto mu děkuji – nevím, kde bych byl bez něj).

Čtenáře vám nikdo nepřinese na zlatém podnose. Musejí už vás nějakou dobu znát, aby měli pojem o tom, o čem píšete, jak dobře, a zda stojí za to si knihu koupit a strávit nad ní nějaký čas. Nenapadá mě lepší mechanismus, než právě blog.

JN: Propagujete nějak blog? Jak? Stojí Vás to peníze?

MK: Propaguji jej na Facebooku. Ten umí dostávat obsah ke čtenářům velmi dobře. (Bohužel je to vykoupeno tím, že zasahuji uživatelům do soukromí. Nemám z toho zrovna příjemný pocit.)

Už ze začátku své autorské aktivity jsem si říkal, že můj koníček nesmí představovat zátěž v rodinném rozpočtu. Pak se totiž snadno stane, že přijde horší období, musíte šetřit a první jdou z rozpočtu takzvané „zbytečnosti“. A přestanete dělat, co jste měl rád, protože na to nemáte… Na druhou stranu jsem ale věděl, že reklama na Facebooku umí být velmi účinná a za ty peníze by stála.

Dilema jsem vyřešil tak, že jsem začal pod své články umisťovat výzvu k dobrovolné podpoře autorské činnosti. Založil jsem si za tím účelem transparentní účet, kde může každý vidět, kolik jsem dostal, od koho a kolik jsem zaplatil za propagaci. Příspěvek je shora omezen, aby nebyla ohrožena nezávislost blogu.

Nevěřil jsem, že to bude mít nějaké výsledky, ale ukázalo se, že čtenáři jsou velmi štědří. I jim tímto děkuji za veškerou podporu, kterou mi poskytli. Je důležitá.

JN: Kdy jste se rozhodl začít psát blog? Co Vás k tomu motivovalo?

MK: V roce 2016. Už předtím jsem psal sporadicky články do různých internetových periodik a uvědomil jsem si, že se mi ztrácejí. Rozhodl jsem se, že potřebuji nějaké ústřední „skladiště“ a k tomu se nabízel vlastní blog.

Nu, a když už byl, měl jsem důvod tam občas něco napsat. Postupně publikum rostlo a měl jsem motivaci psát častěji.

JN: Na jaké platformě je Váš blog postaven a jaké případně používáte pluginy?

MK: Je to WordPress na vlastním hostovaném serveru, aby byla zajištěna co největší nezávislost – viz poznámka o kousek níž.

Pro e-shop používám WooCommerce, což je asi nejrozšířenější „zadarmo obchod“ kompatibilní s Wordpressem. Dále používám například plugin Email Subscribers pro rozesílání oznámení o nových článcích e-mailem.

K prodávání knih je velmi důležitá možnost brát platební karty, protože ne každému čtenáři se chce provádět bankovní převod. Karta je rychlejší. K tomu ale po mně poskytovatelé brány chtěli IČO, takže jsem si pořídil živnostenský list. Zhruba čtyřicet procent nákupů knih je zaplaceno kartou.

Kdysi, hned zpočátku, jsem uvažoval o tom, že začnu blogovat na serveru iDnes. Zajistilo by mi to nějaké počáteční publikum. Pak jsem ale viděl, kolik blogů bylo administrátory smazáno. Nechtěl jsem podléhat rozhodování nějakých neznámých jedinců v cizí kanceláři, navíc podle dost vágních kritérií. Rád píšu o politice, což je kontroverzní téma – nechtěl jsem si sám nasazovat náhubek předem. Autocenzura ze strachu je někdy horší, než zásah zvenčí.

Nyní jsem velmi rád, že jsem toto rozhodnutí udělal.

JN: Jak Vám po letech stoupal počet návštěvníků blogu? Kdy jste začal provoz měřit a jak?

MK: WordPress vám provoz měří automaticky a zobrazuje čísla hned po přihlášení. Dnes je v dobrý den tak 3000 unikátních návštěv, 7000 rozkliknutí článků. Ve špatný den je to třetina.

Asi 95 % návštěv jde z České republiky, 4 % ze Slovenska, v tom zbylém jednom procentu je silná hlavně Velká Británie, Francie a Německo. Byly už ale i přístupy z Lesotha, Madagaskaru a Americké Samoy

JN: Sledujete nějak, jak se Váš blog umisťuje ve vyhledávání? A jak řešíte SEO – optimalizaci pro vyhledávače?

MK: Neřeším. V podstatě doufám, že si moje články budou lidé přeposílat sami.

Víte, ony ty statistiky jsou dobrý sluha a zlý pán. Pokud začnete moc honit návštěvnost, hrozí vám, že přestanete psát o tom, o čem chcete, a začnete si vymýšlet témata tak, aby vám tam přišlo co nejvíc lidí. A za chvíli jsou z originálního blogu nějaké Průmyslové textárny, orientované hlavně na množství, a ne na kvalitu. Což je škoda.

Mimochodem, dodnes nejsem schopen úplně odhadnout, který text se ujme a který ne. Ty virální charakteristiky jsou hrozně nevypočitatelné. Někdy si s něčím dáte hroznou práci a přijde si to přečíst tisíc lidí. Jindy jste s článkem hotovi raz-dva a návštěvnost je desetinásobná. Internet je ztělesnění chaosu.

JN: Jak informujete čtenáře o nových článcích?

MK: V zásadě třemi způsoby: Facebook, Twitter a e-mail. Můžete se zaregistrovat k odběru článků mailem.

Facebook je nejúčinnější, ale e-mail má velkou výhodu: jste svým pánem. Samozřejmě záleží, o čem píšete. Pokud to bude třeba chov včel, tak asi s takovým tématem nenarazíte, ale sociální sítě, zvláště na Západě, mají poslední dobou sklon dvakrát mazat a jednou se ptát. Vzpomeňte, kolik takzvaně kontroverzních stránek zmizelo beze stopy. Lidé se nahlašují, udávají, část toho mazání dělají i automatizované algoritmy. Atmosféra se dost zhoršila a nevím, zda se kdy zlepší. Nelíbí se mi to.

Pokud nechcete být jako autor úplně závislý na takové korporaci, snažte se získávat i odběratele e-mailem.

JN: Točíte vlastní video? Pokud ano, jak ho zpracováváte? Pokud ne, využíváte nějak videa, která uvolní jiné instituce?

MK: Netočím, to je trochu jiný druh činnosti a realisticky vím, že v ní nejsem tak dobrý, jako v psaní. Ale na YouTube odkazuji hojně, zejména když píšu o nějakých aktuálních událostech. Například u nepokojů „žlutých vest“ ve Francii platí, že krátké video je lepší než tisíc slov.

JN: Většina knih putovala k Vám, distributoři si na první odběr rozebrali jen 200 ks. Kde jste knihy uskladnil? Co byste dělal, kdybyste tu možnost neměl?

MK: Distributoři si toho nakonec rozebrali podstatně více, zhruba tisíc kusů. Ale to bylo až v době předvánoční prodejní špičky. Většinu knih jsem skutečně prodal přes svůj blog.

Vždycky je lepší, když máte s čtenářem osobní kontakt. Můžete mu například do knihy napsat věnování. Málokdo má doma knížku s věnováním od autora. Pak si jí samozřejmě více váží a mají z ní větší radost. A až jednoho dne vydáte další knihu, třeba si pro ni přijdou znova.

Další věc je, že distributoři si za svoji zprostředkovatelskou činnost řeknou docela velké procento z tržeb. Běžně přes polovinu. Není divu, musejí platit provoz kamenných obchodů, administrativu, sklady… Pokud si ale knihu koupí čtenář přímo u vás, podpořil vás jako autora cíleně a celou částkou. Internet je pro maloprodej geniální vynález, umožňuje eliminovat prostředníky.

Knihy momentálně leží v bývalém dětském pokoji mé ženy. Do sklepa bych si je dát netroufl.

JN: Většinu práce jste odvedl v letech před vydáním. Na internetu je množství rozhovorů s Vámi a Vaše práce je obecně ceněna. Co byste doporučil autorům, kteří nejsou odborníky a píší třeba beletrii? Vím, že to není Váš obor, ale co byste dělal Vy na jejich místě?

MK: Nejdřív bych rád lehce zkorigoval ten pojem „odborník“. V historii a politice jsem nadšený, ale nikoliv profesionál. Správné slovo je „amatér“. Ale snažím se o maximální poctivost.

Autoři jsou většinou z principu trochu introverti, protože psaní je osamělá činnost. V dnešní době, kdy už skoro všechno ostatní dělají týmy, možná poslední skutečně osamělá činnost. To znamená, že s vystupováním na veřejnosti budou mít vždy o něco větší potíže, než třeba herci.

Skoro každý má ale nějakou silnou stránku. Zkuste zjistit, která je to ve vašem případě. Na to se musíte zeptat ostatních, člověk sám sebe vidí zkresleně.

JN: Jaké tři tipy byste dal autorovi, který chce dostat svou knížku ke čtenářům?

MK: Tip číslo jedna je vlastně „číslo nula“, něco, s čím byste měli začít ještě předtím, než vydáte knihu. Je to budování jména.

Pokud rádi píšete o nějakém tématu – třeba rybaření, horolezectví, nebo parních lokomotivách, to je jedno – zjistěte, které časopisy a blogy jsou v příslušné komunitě nejoblíbenější. Oslovte je s nabídkou článků. (Samozřejmě zdarma, většina takových organizací nemá na to, aby vám platila honoráře. Pokud by to bylo jinak, máte velké štěstí.)

Redakce obvykle autory, kteří dokáží poskytnout zajímavý obsah, přímo shánějí. Vytvořte si s nimi dobrý pracovní vztah. Nemusíte tam posílat tuny textů. Raději kvalitně, než mnoho.

Tím si lidé s podobnými zájmy začnou pamatovat vaše jméno. Tahle praxe vám navíc „uhladí“ styl. Musíte se trochu „vypsat“.

Tip číslo dva zní „crowdsourcing“. U prvotiny vůbec nevíte, jak to půjde s jejím prodejem. Vypište si projekt na HitHitu nebo Startovači, ať vám potenciální čtenáři přispějí. Oslovte všechny kamarády, že se chystáte vydat svoji první knihu a že váš projekt mohou podpořit. Pokud vás mají rádi, budete překvapeni, jaký pozitivní ohlas získáte. Pomoci někomu, aby si splnil svůj sen, je pro dárce snad ještě příjemnější, než pro obdarovaného.

Nezapomeňte to pak jednou jiným lidem vrátit. Sám chodím občas na HitHit podpořit projekty, které se mi líbí, abych jim pomohl na svět.

Tip číslo tři bych popsal slovy „přemýšlejte dopředu“!

První vlnka zájmu bude, když s přípravou knihy začnete, druhá pak, když vyjde, třetí možná před Vánocemi. Co potom? Každý měsíc až dva byste měli zájem o knihu znovu povzbudit. Třeba uvolněním nějakého úryvku ke čtení zdarma, nebo tím, že jí někdo kus namluví jako audioknihu, nebo třeba natočením amatérského videa, které se jejího tématu týká … tady se iniciativě meze nekladou.

Pokud byste časem chtěli vydat knihu druhou, můžete začít vzbuzovat zájem už v momentě, kdy z ní máte jenom část. Například můžete uspořádat autorské čtení pro lidi, kteří si už vaši první knihu pořídili, a tam přečíst nějaké ukázky z té další. Aspoň vás to přinutí skončit s prokrastinací a dodělat knihu ve slíbeném termínu.

V České republice žije deset milionů lidí. Je dost pravděpodobné, že aspoň deseti tisícům z nich by se vaše kniha líbila a rádi by si ji koupili. Ale nevědí o ní. Musíte je o ní informovat, a to různými způsoby, abyste pokaždé oslovili nějakou jinou skupinu lidí.

JN: Díky za rozhovor!

Kdo je Marian Kechlibar?

Narozen v Ostravě, vystudoval algebru a teorii čísel na MFF UK, své články publikuje od roku 2015 na Neviditelném psu a od roku 2016 na vlastním blogu.

Marian Kechlibar, www.kechlibar.net

Chcete získat kompletní přehled za dva týdny bez nekonečného slepování střípků informací? Přidejte se k těm, kdo už objevili průvodce Vydej si vlastní KNIHU (aktualizované vydání 2024).