Pokud jste teprve dopsali rukopis a knihu ještě „nemáte venku“, asi ještě nemyslíte na rozhovory a články v médiích… Ale měli byste. První knihu totiž už nikdy vydávat nebudete. Co obrazově nezdokumentujete hned, to už nedoženete. Přitom jsou tyto fotky univerzální a věčné. Vydržíte-li psát, budou se vám hodit i za 15 let. A naopak, neuděláte-li je, možná se za to celé ty roky budete tlouci do lebky…
Když vydáváte první knihu, myslíte většinou jen na ni a často máte pocit, že dá dost práce ustíhat jen všechno kolem jejího vydání, natož abyste mysleli na to, co bude za rok, 3 nebo 5 let. Jenže ono to tak dlouho trvat nemusí, než poprvé zjistíte, že vám chybí obrázky, které už neuděláte.
Nejvíc propagačního úsilí autora má být koncentrováno do období před uvedením knihy na trh. To proto, aby připravil hybný moment a domluvil si různá povídání o knize. Ne každému se podaří domluvit si rozhovor v tištěném médiu (přestože to jde, já ho měl dokonce na šest celých stran časopisu), ale online to nijak složité není.
V zahraničí, kde je pro autory vybudována robustnější infrastruktura a kde je mnohem víc všeho (myslím teď servery, blogy a služby v angličtině) se dokonce pořádají tzv. blog tour, kdy si autor dohodne hostování na několika blozích za sebou právě na chvíli, kdy jeho kniha přistane na pultech.
I kdyby však šlo jen o jeden jediný online rozhovor, najednou můžete zjistit, že k němu nemáte doprovodné obrázky. Ano, jste teprve na začátku. Ale udělat jste nějaké už mohli…
Jaké obrázky lze dát k prvnímu rozhovoru nebo článku, když za sebou ještě v podstatě nic nemáte?
Tou úplně první příležitostí, dávno předtím, než knihu vydáte, je vyfotit svá oblíbená prostředí, ve kterých píšete. Ať už je to pracovna, koutek někde na chalupě nebo pouze místo, kde chytáte inspiraci. To je naštěstí jeden z obrázků, který se dá vytvořit i dodatečně. Když vás v tomto směru napadnou hned tři místa spojená s vaším psaním a inspirací, nafoťte je všechna.
Málokterý autor asi bude mít grafika (sazeče) digitálního nomáda jako já. Ale pokud zjistíte, že to je váš případ (nemusí být nomád, stačí, když občas pracuje na vaší knize třeba někde v přírodě, prostě na neobvyklém místě), můžete ho požádat, zda by neudělal fotku, jak vaše kniha vzniká.
(Koneckonců by se i tohle dalo nasimulovat dodatečně, ale bude se vám s tím mnohem líp pracovat, pokud to bude pravda a ne jen účelová, nakašírovaná fotka. Jakákoli neupřímnost se vám vrátí, protože když víte, že podvádíte, sebere vám to upřímné nadšení.)
Další fotka, která nevznikne, pokud na to nebudete myslet, je fotka z výroby. Nemusíte do tiskárny rovnou jet. Stačí požádat toho, kdo má zákazníky na starosti, aby vám v průběhu výroby občas udělal fotku (byť i jen na mobil): Jak štočky vyjíždí ze skládacího stroje, hromadu nesvázaných bloků na paletě, laminování obálky nebo vlepování bloků do hřbetu (do vnější obálky). A nakonec vyrobenou hromadu knih ve skladu tiskárny. Nebo to může být rovnou video, jako se to povedlo Editě Berkové:
To už jsme „na konci“, těsně před uvedením knihy na trh. Tou dobou už byste také měli mít k dispozici 3D model knihy nebo jiné mock-upy své knihy. To jsou jednoduše řečeno předpřipravené obrázky, na které je snadné aplikovat Vaši vlastní obálku. Proč? Protože ta je pořád stejná, a to se omrzí. Ale když bude pokaždé (nejen obrázkem, ale i doprovodným textem) zobrazena v jiném kontextu, máte mnohem víc možností, co napsat, aniž byste své obecenstvo nudili.
Namáhejte si prosím mozkovnu, než obrázek s komentářem někam pošlete. V první řadě si musíte vždy stanovit, o co vám jde, většinou je to ale koupě knihy. Může to však být také zaseknutí háčku (= přečtení ukázek), retence (získání e-mailové adresy) nebo recenze.
A z obrázku s komentářem pak udělejte svého posla: Co by u něho muselo být napsáno, abyste vy sami ihned sáhli pro kreditku a knihu zakoupili (popř. dali e-mail nebo recenzi)?
Abyste tuto otázku dokázali zodpovědět a nestřílet naslepo, potřebujete znát svou cílovou skupinu.
V této chvíli byste si měli také připravit své autorské portréty.
Vůbec není třeba si domlouvat fotografa nebo fotit někde ve studiu. I kamarád vám může udělat dobrou fotku. A nemyslím pouze kamaráda amatérského fotografa: Pokud nějakého máte, super. Ale pokud ne, vezměte zavděk kýmkoli, komu se občas povede nějaká fotka.
Chcete-li jeden pěkný portrét, vyražte spolu odpoledne do parku a nechte ho vyfotit vás 50x nebo 100x. Málokdo je tak náročný na své fotky nebo takový Quasimodo, aby z tolika fotek nevyšla pěkně aspoň jedna.
Fotit vyražte při zatažené obloze, abyste nemuseli mhouřit oči a neměli ve tváři ostré stíny. A můžete-li, vezměte si na to alespoň automat se zoomem (foťák), ne jen mobil. Ten má totiž extrémní hloubku ostrosti, a vy naopak potřebujete mít ostrý jen obličej a pozadí rozostřené. Foťák k tomu potřebuje vzdálenost mezi čočkou a čipem, proto čím tenčí zařízení, tím větší hloubka ostrosti.
Nejlepší je tedy dlouhý zoom, úplně ideální je zrcadlovka (DSLR) s teleobjektivem. Mimochodem – tu má dneska kdekdo, mj. proto, že z druhé ruky se dá sehnat za pár tisíc.
Chce to jen najít dobré pozadí a pak cvakat a cvakat. Lehce zvednout bradu, natočit doleva, doprava – zahrajte si na chvilku na modelku. Začněte ignorovat fotografa a spíš si navozujte pocity, než grimasy. Tělo ví, jak se tvářit, když se nějak cítíte. Zvládne mimiku samo 😊
Zrovna tuhle mou fotku (možná ji znáte z patičky mých e-mailů) mi udělal kamarád v Groebovce. Pořídil jich za pár minut 30, a protože je to jeho koníček a umí to, bylo jich dobrých hned několik. (Mimochodem, nejste-li na mém seznamu a chcete dostávat upozornění na nové články, stačí si stáhnout jakýkoli můj e-book – najdete je mj. v patičce blogu. Odkaz na případné odhlášení samozřejmě obsahuje každý můj e-mail.)
Tiskárna má hotovo a už vám vezou hotové knihy. A teď POZOR… Vy nejdete skládat knihy. Vy jdete pořizovat obrázky. A uskladnění knih berte jen jako úklid po focení.
Vyfoťte se s hromadou knih, složí-li vám je před domem. Skládáte-li dva, nechte se vyfotit, jak táhnete sloupec knih (nebo to vezměte samospouští). A až budou složené, klidně znovu s uskladněnou hromadou. Foťte všechno, je to zadarmo (v době filmů každé cvaknutí spouště stálo min. 8 Kč). A těchto příležitostí je v autorském životě jako šafránu.
Co třeba podepisování knih pro ty, kteří přispěli na startéru? I to se dá využít, třeba takhle (opět Edita Berková):
No a čeká vás křest knihy. Já ho beru především jako možnost nasekat obrázky a tak k němu i přistupuju: Sepíšu si lidi, které chci pozvat, a místnost vybírám podle kapacity a fotogeničnosti. Chci totiž, aby počet lidí kapacitě odpovídal a místnost vypadala plná.
Na křest samozřejmě beru i vlastní foťák a někomu ho vrazím do ruky, aby na něj fotil, ale hlavně se vždycky snažím domluvit aspoň jednoho člověka, který fotit umí, a kromě toho vyzvu i všechny ostatní, aby fotili aspoň na mobily (nejlepší fotografové mohou mít privilegia, aby měli co největší šanci, že se jim někdo nepřiplete do záběru).
Focení podřizuju i samotný okamžik křtu: Před ním se ujistím, že je dost světla a že jsou všichni „fotografové“ na pozicích a připraveni. Jednu knihu pak úplně odepíšu, dám pod ni nádobu a místo abych jen rychle cmrndnul, liju alespoň sekundu (včetně rumu), to aby jich to stihlo co nejvíc.
Jednak to totiž nejsou profíci, zvyklí mačkat spoušť pohotově a v ten pravý okamžik. Navíc to menším foťákům déle trvá a záběr se nepořídí okamžitě, jakmile stisknete spoušť, ale třeba až čtvrt sekundy poté. Amatér s amatérskou bedničkou či placičkou zkrátka potřebuje vždy více času, aby akci trefil.
Upřímně? Lepší jeden šikovný vášnivý fotograf 📷 než deset amatérů… Alespoň za mě.
Všechny fotky ze křtu si vyžádejte a vybrané upravte, aby vypadaly slušně – naučte se aspoň základní úpravy, třeba v Photopea nebo v Pixlr.
(Pokud vás focení zajímá, zde najdete můj jediný fotografický e-book: Esenci toho nejlepšího, co dokáže zvýšit úroveň vašich fotek o stovky procent, aniž byste se museli učit něco sofistikovaného. A nechci za něj ani e-mail…)
A samozřejmě, v době kamery na každém mobilu je až brutálně jednoduché pořídit ze křtu i video…
Dělejte obrázky při každé vhodné příležitosti: Na autorském čtení. Při rozhovoru v jakémkoli studiu. Na akci, kde se na chvilku ocitnete na pódiu… To všechno se mi už stalo. A přiznávám, že odevšad fotky nemám. Třeba v tom studiu nebyl nikdo třetí, kdo by nás vyfotil. Zapomněl jsem ale na samospoušť.
Ale hlavně jsem měl plnou hlavu nadcházejícího rozhovoru a prostě jsem si na to nevzpomněl. A to je to největší nebezpečí pro vaše obrázky: Že se tak zaberete do své autorské role, že na to zapomenete.
Vyplatí se proto brát každou akci především jako fotografickou seanci, jako by to byl její hlavní účel. Tak si to pevněji zafixujete do paměti.
Můžete si samozřejmě nechat udělat i pár fotek ve studiu. A vřele to doporučuji, obzvlášť, jste-li žena. Jak vám budou přibývat roky, budete totiž pravděpodobně stále méně ochotna se nechat fotit. Co by dnes dala moje máma za super 20 let staré profi fotky… Což neznamená, že přibývající vrásky, šediny nebo expandující pleš žádnému chlapovi nevadí.
Pokud vás zajímají videotrailery, tak všechny české, které potkám, přidávám do tohoto článku.
Abych nezapomněl – fotky vám můžou posílat i fandové. Když si řeknete, případně, když jsou to „skalní fandové“, i sami od sebe. Tak jsem získal třeba fotku své knihy před operou v Sydney nebo na vandru:
Jako celoživotního fotografa mě možná podezříváte, že jsem tím postižený a fotky přeceňuju. Postižený fotografií jsem, to popřít nemůžu. Ale ať chcete nebo ne, „vizuál“ často rozhoduje, zda nás něco zaujme či ne, ať jsou to fotky v rozhovoru, web nebo reklama. Nic naplat, 90 % informací konzumujeme očima.
Že obrázky nepřeceňuji se nejlépe ukázalo, když jsem měl postavit web mámě. Zjistili jsme totiž, že opravdu pěkných fotek má naprosté minimum, téměř žádné. Měl bych zpytovat svědomí, protože to znamená, že kovářova kobyla chodí bosa, když měla celou dobu vedle sebe profesionálního fotografa.
Problém byl, že já jsem si sám od sebe význam autorských fotek naplno neuvědomoval, takže jsem ji k tomu aktivně nesměroval, a ona si o to sama neřekla, protože marketing není zrovna její parketa.
Jenže na to si autor musí myslet sám. Nemá-li žádné obrázky, uškodí to pouze jemu a jeho knihám, proto tuto zodpovědnost nese on. Ale vy jste na začátku a tohle všechno máte ještě před sebou. A máte ten luxus, že se za vás už někdo do autorské budoucnosti podíval a upozornil vás na to včas!
Hned teď si napište co nejdelší seznam fotek a videí, které můžete během následujícího půlroku nebo roku udělat. Ať je jich minimálně 5, ale lépe 15!
Chcete získat kompletní přehled za dva týdny bez nekonečného slepování střípků informací? Přidejte se k těm, kdo už objevili průvodce Vydej si vlastní KNIHU.
Nebuďte na to sami! Připojte se do facebookové skupiny
Jak si vydat knihu, a jak ji i prodat
Hledáte nakladatelství s nejlepšími podmínkami? Co třeba KLIKA?
Nevím, ale když se na to podívám očima čtenáře, mám pořád aspoň podvědomě pocit, jako by si autor takovýmihle tanečky něco kompenzoval – dost pravděpodobně nedostatek kvalit samotného díla. Když si já vybírám knížku, prostě si přečtu anotací a podle ní rozhodnu, jestli mě takový příběh zajímá – a je mi úplně fuk, jestli bude napsaná černým Arialem na bílém pozadí nebo na ni bude autor, jak tancuje čardáš na Mount Everestu. Můžete mít pravdu, že nejvíc informací přijímáme zrakem, ale to se asi netýká informací o obsahu knihy (pokud pominu, že písmo přečtu očima…🙂). A jako dlouholetý porotce Ceny Karla Čapka mám zkušenost, že povídky přehnaně akcentující formu podání – tištěné na extra kvalitním papíře, s ozdobným nadpisem nebo dokonce obrázkem – jsou VŽDYCKY z těch nejslabších. Za dobrého autora mluví jeho text, všechno ostatní jsou opičky…
Vynikajícím způsobem předložené velice dobré rady – kdyby mi tohle někdo poradil před patnácti lety! Čtenáři muži si možná na doprovodné „ozdobování“ kolem vydání knihy nepotrpí, ale čtenářky zcela jistě ano. Čím víc záběrů kolem knihy, čím víc emocí, následného připomínání, tím líp! Někomu stačí přečíst jen anotaci, a kniha mu přiroste k srdci. Někdo potřebuje pocítit, že kniha svým způsobem žije…