Jak se naučit dobře psát?

Máma toužila být spisovatelkou. A povedlo se jí to. Dnes ráno vstane, sedne ke stolu a může psát třeba celý den…

Ale nebylo to samo od sebe. Měla tu smůlu, že za komančů to prostě nešlo. Většinu života dělala profese na hony vzdálené, od dělnice až po závorářku, a spisovatelkou se stala až v 56 letech. A hned za první román byla nominována na cenu Magnesia Litera. 

Tento článek napsala pro mého průvodce „Vydej si vlastní knihu“, který pro vás bude neocenitelným zdrojem informací o tom, co vás čeká, zvláště pokud začínáte. Zde najdete ukázky a kompletní obsah.

Jak se naučit dobře psát?

Věra Nosková

Své učitele najdete ve své a veřejné knihovně, knihovnách přátel, knihkupectvích. Čtěte pozorně díla dobrých spisovatelů. Všímejte si, s jakou lehkostí autor líčí situace, jak zachází s jazykem, jakou strukturu – kostru románu nebo povídky zvolil. Je-li knížka vaše, klidně si do ní pište tužkou poznámky, podtrhujte si, co se vám líbí. Nejen že se při čtení budete nenásilně učit jak psát odvážně a působivě, ale také vás ty nesčetné variace příběhů pobaví, přimějí zamyslet se a soucítit, budou vás inspirovat.

Při psaní nejde jen o řemeslo. Podílí se na něm celá vaše osobnost. Povaha, temperament, prožitky, dlouhodobá paměť a životní pocity, vaše lásky, animozity, způsob humoru, postřehy, myšlenky a nasbírané příběhy ve vaší hlavě. To vy, vaše osobnost je surovinou, z níž může vzniknout jedinečné dílo. Jedinečné proto, protože nikdo stejný v celém vesmíru není, pokud nemáte jednovaječné dvojče. Můžeme být ovšem jedineční nejen ve své kvalitě, ale i v packalství.

Co je důležité vědět, než začneme?

Kdo bude příběh vyprávět. Bude-li napsaný v první osobě jednotného čísla v případě, že jste vypravěčem vy, tedy sám autor, vyprávění pak působí autobiograficky, věrohodně nebo knížku píšeme v třetí osobě, jako vševědoucí vypravěč. V obou případech mohou být v textu v ich formě úseky nahlížené zvenčí, třeba nějaký popis, vysvětlení a naopak kniha psaná vševědoucím vypravěčem může být obohacena ich formou nějaké postavy. Je to otázka citu, když to pak bude po sobě číst, uvidíte, jestli jsou ty přechody téměř nepostřehnutelné nebo křečovité.

Schematické návody, jak psát, mohou být zavádějící. Psaní je přece říší svobody, jsou to nekonečné zelené pláně, na nichž se pase nebo loví volně žijící zvěř myšlenek, příběhů, iluzí, fabulací a fantazie, na níž se prohání či loudá naše dychtivé ego. Psaní ale může vyvěrat i z frustrace, obav, škarohlídství, může být zatíženo lehčí neurózou nebo paranoiou, ze spisovatelů tohoto ražení mám ráda především Dostojevského, temného Andrejeva nebo třeba Strindberga.

Když vám dává kdokoli nevyžádáné rady nebo vás nedejbože kritizuje, berte to klidně. Může mít v něčem pravdu.

Bylo mi jedenadvacet a pokoušela jsem se o básně v próze, určitě byly místy nabubřelé, patetické, vyskytlo se i pár odpudivých klišé. Dodnes si pamatuji pošklebky toho staršího chlapíka, který se v okresním městě točil jaksi kolem kultury a snažil se prosadit jako básník. Za má drobná díla se mi posmíval, mluvil o nich s okázalým pohrdáním, byl to paskřivec, ale v něčem se strefil. Od té chvíle jsem sice po jeho spatření přecházala na druhý chodník, ale dávala jsem si pak už na tyto prohřešky nejen proti literatuře, i dobrému vkusu, pozor. Od té doby vím, že vám někdy, ač vlastně nechce, pomůže i nepřítel.

Podmínkou pro vznik dobré knihy je i jistá bystrost, autor nemůže být hlupák, ale ani lenoch. Ale co talent? Jakou ten hraje roli?

Talent je zděděná, vrozená schopnost. Dá se kultivovat, posilovat, hlavně čtením dobrých knih, ale nedá se vydupat na jalové půdě. Jeho deficit je rozpoznatelný a skličující. Jako u hudebníka je nezbytným talentem dobrý hudební sluch, u výtvarníka souhra zraku s motorikou ruky, tak u spisovatele to je především verbální inteligence a představivost. Nelze spočítat, kolika procenty je talent účasten při vzniku kvalitního díla, jako nelze odhadnout, jakým poměrem se podílí sůl a koření na vůni a chuti jídla. Bez těchto ingrediencí by možná bylo na hranici poživatelnosti, stejně jako jsou k nečtení dílka psaná úplně bez talentu.

Jako všechno, má i literatura svůj sklep na brambory s pavouky a hlodavci, totiž i hloupé a netalentové autorky či autory, a i ti mají své málo bystré a nenáročné čtenáře, kteří prostomyslně zkonzumují i sentimentální, řiďoučky banální příběh napsaný kůlem. Ponechme jim tento jejich skličující svět. My chceme psát tak, aby byla radost naše knihy číst.

Chyby a špatné návyky a úsudky začínajích spisovatelů.

1. Autor začne psát, aniž má promyšleno, co chce vlastně lidstvu sdělit.
      
2. Píše a píše, co mu na um přijde, ono to nějak dopadne, myslí si.

3. K textu se pak nevrací nebo ho pročítá jen povrchně, ledabyle.

4. Tento polotovar posílá hned kamarádům, kteří ho většinou chválí. A to buď proto, že jsou prostě kamarádi nebo ho chtějí mít z krku nebo psaní nerozumějí.

5. Když autorovi něco nejde, nevnímá to jako výzvu své přemýšlivosti, ale ztrácí trpělivost, je mrzutý, vzdá to.

Často je dobré nechat rozepsanou věc uležet. Tak například vymyslet úderný, zvědavost vzbuzující název knížky trvá někdy týdny i měsíce. Ostatně, název není nejdůležitější, nemusíme na jeho vymýšlení nechat kus života. Hlavně ať se dá snadno zapamatovat. Zámek, Proces, Proměna jsou názvy Kafkových knih, které nejsou nijak vynalézavé, ale dnes jsou ta běžná slova díky těm knihám slavná. Babička od Boženy Němcové. Máj Karla Máchy. Zabiják Emila Zoly. Bídníci Victora Huga.

Co předchází napsání knihy?

Velkou výhodou je, když jste náruživými a pozornými čtenáři. Pište si čtenářský deník, hlavně o knížkách, které vás zaujaly. Všímejte si toho, jak jsou knížky strukturované na kapitoly, odstavce, mezery. Jak psát přímou řeč, dialogy. Jak vnitřní řeč postavy. Možností je víc, zvažte, co by vám vyhovovalo. Všímejte si, jak dobří spisovatelé umějí postavit věty, aby byly hladké, aby nedrhly a nebyly toporné. Mějte své vzory, spisovatele, kteří jsou vám blízcí, studujte, jak jsou jejich knížky napsané.

Ověřte si, je-li váš příběh dost zajímavý tím, že jej budete vyprávět kamarádům. Ať už jednomu nebo skupině na nějakém večírku. Nemusíte jim říkat, že ten příběh chcete zpracovat literárně. Pokud se budou během vašeho vyprávění nudit, je to na pováženou. Zkoušejte to dál, u dalších lidí. Napište si synopsi a pošlete ji e-mailem vytipovaným lidem, kteří jsou vám víceméně nakloněni.

Když jsem dělala na románu Bereme, co je, přiměl mě jeden známý a úspěšný spisovatel, abych mu celý příběh budoucího románu odvyprávěla. Nechtělo se mi, ale když naléhal, pustila jsem se do toho. Asi po hodině jsem skončila a on mi řekl: Je to skvělé téma, ten příběh vám závidím. Udivilo mě to, ale hlavně povzbudilo. S větší chutí jsem se pustila do té náročné práce.

Píšete-li prózu, co by měla vaše kniha obsahovat?

Základem je silný nebo alespoň zajímavý příběh, postavy, které vzbuzují emoce. Ta síla příběhu nemusí být jen v ději, ale třeba v prožitcích postav. Ty by měly prodělat nějaký vývoj skrze situace, které prožívají. Na konci knihy by měly být postavy v knize jiné, než byly na začátku. Zkušenější, něco pochopily, procítily, prožily, prohrály nebo zvítězily, propadly se do beznaděje nebo naopak, našli východisko ze své situace. Neplatí to vždy, takový Švejk byl stále stejný, ale působil jako zrcadlo doby a okolních postav.

Sázím na to, aby děj měnil tempo, aby se v něm střídaly vypjaté chvíle a emoce s klidnými místy, s přemýšlením postav o své situaci, v knížce má místo popis prostředí či krajiny, ale spíš stručný a výstižný, ale i vykreslení postav, nikoli únavně popisné, ale načrtnuté lehkou rukou. Čtenáři naznačíme jak asi co vypadalo a dejme pak prostor jeho fantazii. Také se řídím zásadou, že mám dodat materiál všem smyslům. V knížce by měla být líčení, které s vámi čtenář vidí, slyší, cítí, hmatá a ochutnává. To všechno mu dopřejme po kapkách a roztroušené v celé knize. Někdy se hodí smyslové zážitky kumulovat, třeba při líčení okolní přírody nebo milostného setkání.

Buďte konkrétní. Věta: Na stromě seděl pták je nudná a nic neříkající, napište raději Na jabloni zpíval kos nebo jinou konkrétní větu. Místo dům stál u lesa, napište třeba: Na kraji borového lesa svítila červená střecha domu.

Svůj námět, příběh promýšlejte, a když dostanete nějaký další nápad, jak své dílo obohatit, zapište si ho. Já si takové nápady a situace, které nejspíš zpracuji, poznamenávám na konec textu, který mám zatím napsaný, nemusím je pak nikde hledat.

Některé knihy stavějí na humoru, sarkasmu. Je důležité tyto situace dobře napsat, vybrousit. Téměř jakýkoli příběh osvěží občasný situační nebo slovní humor. Samozřejmě existují knihy, které se bez něj úplně obejdou a přitom jsou velmi dobré či skvělé.

Abyste začali psát, nemusíte mít knihu promyšlenou od začátku až do konce. Leccos můžete později přehodnotit, začátek třeba posunete nebo vyhodíte a napíšete jiný. V průběhu psaní můžete text i takzvaně nadívat zevnitř.

Ideální je hned první větou knihy skočit do nějakého děje, situace, ocitnout se mezi postavami, které se nějak projevují. Lze začít i přímou řečí. Velmi záleží na první větě, ale také na poslední. Nevysvětlujte hned na začátku, kdo je kdo, jaký přesně je, zevrubně nepopisujte postavy ani prostředí. Takhle důkladně a někdy vlastně nudně se psalo v devatenáctém a v první polovině dvacátého století. Dnešní čtenář je vyladěný na jiný způsob psaní, který ho trochu napíná. Ťukneme, naznačíme. Vzbuzujeme čtenářovu zvědavost. Postavy se budou postupně odhalovat, přibližovat, ale ne díky tomu, že byste je popisovali, ale skrze své činy, chování, řeč. Podobné je to v životě. Když někoho nového poznáme a pak se s ním setkáváme, odhalujeme postupně, jaký vlastně je. Býváme pak zklamáni nebo příjemně překvapeni, ale zpočátku nás zajímá, protože v sobě skrývá, co jsme zatím neodhalili.

Nemusíte mít hned na začátku vymyšlený název knihy. Ten vás napadne v průběhu psaní. A třeba ho i víckrát změníte. Ale nedávejte svůj polotovar každému číst. Mohl by vám vytknout něco, co je vlastně v pořádku nebo třeba není, ale stejně byste na to časem přišli sám nebo korektorka. Jen nechte vaše okolí v mírném napětí, zvědavost na vaše dílo mu prospěje.

Jaké zvolit na psaní prostředí?
A jaké potřebujete podmínky?

Každý potřebuje jiné, a buď to už předem víte, znáte svou povahu nebo na to celkem brzy přijdete. Velká část autorů potřebuje ticho a samotu. Někdy až extrémní. Což se projeví tak, že když k vám někdo během psaní vstoupí do pokoje, jste z toho rozrušení, máte na něj vztek a nemůžete ani po jeho odchodu nějakou dobu pokračovat. Samozřejmě je ideální, když můžete odjet na chalupu, chatu, vaši nebo půjčenou. Kdo žije sám, nemá v tomto ohledu problém.

Druhým vyhraněným typem je psavec, který rád píše uprostřed lidí, šumu, hluku, třeba v hospodě. Takovým autorem byl prý Jaroslav Hašek. Jsou autoři – noční ptáci, Arnošt Lustig vstával naopak po páté ranní a v poledne už měl napsáno. Balzac psal naopak jen v noci, když se vrátil z večírku, dopoledne pak spal.

Někteří autoři na knize pracují, dokud se jim daří psát, i kdyby psali celý den, a další den třeba jen hodinu, když jim to zrovna nejde. Jiní si dávají závazek napsat konkrétní počet znaků nebo slov každý den. A píší od–do jako námezdní dělníci. Další psavci končí ve chvíli, kdy vědí, jak bude příběh dál pokračovat. Je dobré si to pokračování, další situace a děj ovšem poznamenat, třeba i jen v jedné větě.

Špatně jsou na tom psavci, kteří musí chodit do zaměstnání a jsou doma obklopeni rodinou, dětmi. Upřímně – nemám pro ně radu. Ale nedoporučuji nějaká ukvapená řešení.

Příklad ze života: Můj ženatý kamarád s dvěma dětmi byl stavař, měl dobré zaměstnání s vysokým platem. Umínil si ale, že se stane spisovatelem. Přijal špatně placenou práci nočního hlídače, naštěstí byl takzvaná sova, a při tom hlídání objektu celé noci psal. Napsal postupně šest knih, ale ani jedna nebyla úspěšná, i to se může stát.

Psaní přesto nevzdal. Nakonec se stal skvělým publicistou a komentátorem.

---

Věra Nosková

V roce 1990 jsem se stala redaktorkou Českého deníku, posledním mým zaměstnavatelem byly Hospodářské noviny. Většinou jsem se věnovala propagaci přírodních věd. Novinářskou profesi jsem střídala s obdobími, kdy jsem spolupracovala s médii externě a věnovala se psaní beletrie. Ta vycházela v nakladatelstvích Český spisovatel, Abonent ND, MozArt Praha, všechna ale časem zanikla.

Jsem členkou PEN klubu. Vyšlo mi zatím 23 knih, nejznámější je trilogie románů Bereme, co je, Obsazeno a Víme svý. Na téma zneuznání a poškozování mužů systémem a ženami mi vyšly knihy Chraňme muže, Příběhy mužů a antiutopický sarkastický román Rozkošný zákon, který líčí drsné i dojemné příběhy takzvaného mamariátu s jeho hysterickou korektností a zdivočelým feminismem. Na stejné téma jsem napsala i divadelní hru, jejíž nastudování a plánovanou premiéru znemožnil expanzivní virus.

Vždy bezpartijní, odpor k totalitám a autoritářským režimům všeho druhu.

Máte dost velkou motivaci, abyste do toho šli? A pokud ano, co to je? Napište nám do komentářů pod článkem!

.

Jiří Nosek průvodce autorů českým knižním bludištěm o blogu a mé cestě k autorskému vzdělávání

Chcete podpořit autora tohoto blogu a získat
kompletní návod na vydání a propagaci knihy?

Nebuďte na to sami! Připojte se do facebookové skupiny Jak si vydat knihu, a jak ji i prodat

Hledáte nakladatelství se slušnými podmínkami? Co třeba KLIKA?

Přehled všech článků tohoto blogu