Odmítnutí rukopisu nakladatelem o ničem nevypovídá!

Dlouho jsem přemýšlel, čím zahájit tak pěkně kulatý rok. A protože první měsíce nového roku bývají pro mnoho lidí časem předsevzetí a poté jejich postupného skonu, požádal jsem svou matku, spisovatelku Věru Noskovou, aby vás povzbudila s nadějí, že by váš autorský příběh mohl mít šťastný konec.

I ona si prošla stejnou eskapádou jako mnoho dalších, dnes již slavných literátů. Tak dlouho její rukopis Bereme, co je odmítali, až se namíchla a vydala si jej sama. A všechno se brzy otočilo: sklízela za něj pochvalné recenze a dokonce byl nominován na prestižní cenu Magnesia Litera.

I já mám stejnou zkušenost, i když z jiného oboru: Úspěch je pro ty, co jsou ochotni si jej odpracovat, ale hlavně – vědí, co chtějí a jsou rozhodnuti uspět, neustoupit, své místo na slunci si vydobýt stůj co stůj. Praktická vodítka, tipy a způsoby, jak svůj text dostat ke čtenářům navzdory okolnostem, jsem popsal v knize Vydej si vlastní knihu, kterou můžete získat dokonce zdarma.

S čím se tedy museli utkat spisovatelé, jejichž alespoň jednu knihu dnes obsahuje pravděpodobně i vaše knihovnička?

Trápení časem zapomenutá

Věra Nosková

Nadsázka – publikuj anebo zhyň je používána a chápána jako kategorický imperativ pro vědeckého pracovníka, a sice v tom smyslu, že nebude-li psát jeden článek za druhým a jednu knihu za druhou, nemůže obstát, nemá šanci dosáhnout hodností a uznání. Existuje ovšem množství psavců, autorů, spisovatelů, kteří to cítí podobně, a lze je velmi chápat, neboť samotné psaní může sice plnit ozdravnou funkci pro psychiku, ale když není text publikován, stane se časem bezvýznamným, má smysl jen jako šeptání do vrby, je to spousta vyplýtvané energie, mnohdy i talentu, ztráta šance živit se tím, co nejraději dělám a co umím nejlíp. Bylo a je, vždy bude, jisté množství autorů, kteří toto drsné heslo přijali za své, toužili a touží být spisovateli natolik, že jiný druh existence pro ně nemá celkem smysl.

Ale že by na ně svět nakladatelů a čtenářů čekal s otevřenou náručí? Naopak. Nakladatele zásilkami svých rukopisů vlastně obtěžují, čtenáři o nich nemají tušení. Valnou většinou byli šmahem odmítáni, dokonce pohrdáni, museli napnout vůli, trpělivost, a někdy i po dlouhá léta snášet zneuznání, nouzi, četná zklamání, než si jich všiml nějaký osvícený redaktor, který rozpoznal jejich talent a uveřejnil jim v časopise první povídku, či dokonce vydal knížku. Ostatně, stejnému nepochopení až opovržení museli čelit výtvarníci nových malířských směrů a výbojů na začátku dvacátého století, kteří tenkrát živořili a jejichž díla se dnes prodávají za miliony dolarů.

Proč tomu tak bylo a je? Lidé na rozhodujících pozicích v redakcích sázejí na osvědčené jistoty, nechtějí jít do rizika, otravuje je hledat zrna zlata v hromadách hlušiny. Časem prověřených autorů je celkem dost, je k dispozici množství světové literatury. Neznámé autory nečtou také proto, že kromě autorů talentovaných, těch, kteří nepíší kůlem a nabízejí silné příběhy, je tu armáda grafomanů, kteří také touží po vydání a uznání, a často, jak už to bývá, jejich autorské sebevědomí velmi převyšuje kvalitu textů. Jejich nároky a korespondence s nimi bývá noční můrou unavených redaktorů klasických nakladatelských domů. Ukazuje se ale, že čtenáři mnohdy stojí i o jejich knížky, někteří z nich si najdou své čtenáře, třeba jen stovky, ale svou publikací udělají radost sobě i jiným. Nejjednodušší způsob, jak se ke svým čtenářům dostat s téměř jakoukoli knížkou, je vydat si ji za své, třeba u nakladatelství KLIKA nebo přes jiná vydavatelství, která knížku dokáží dostat přes distributory na knižní trh. Jsou i tací autoři, kteří si chtějí knížku prodávat sami, v době internetu je snadné si za tím účelem vytvořit prodejní systém – o něco těžší už je zvládnout i jeho propagaci a přivést k němu zákazníky. Ale často k takovému rozhodnutí autora přimějí právě odmítnutí od tradičních nakladatelství.

U dnes světově proslulých a všude čtených spisovatelů to bylo zpočátku podobné. Žili a psali v nejistotě, doprošovali se pozornosti a uznání se skřípěním zubů, ale často sklízeli ignoraci. Mnohdy přitom žili v bídě, protože se vzdali svého občanského povolání, aby mohli věnovat všechen čas psaní.

Jack London psal své první knížky s předsevzetím, že se musí stát spisovatelem, i kdyby měl během toho úsilí o publikování zemřít. Posílal neúnavně a dlouho své povídky do časopisů po celé Americe, ale stále se mu vracely jako údajně nepoužitelné. Jistý redaktor mu psaní dokonce rozmlouval s tím, že nemá talent, ať se raději věnuje běžnému povolání. Kromě toho, že byl Jack London zcela neznámý, to je ovšem na začátku skoro každý, pokud se neproslaví v jiném oboru, jeho drsné povídky nevyhovovaly dobovému vkusu. Nevěřil na inspiraci, ale na vůli. Měl buldočí vytrvalost, měl nažito, jeho povídky a romány byly plné děje, naučil se dobře psát – a nakonec uspěl. Ve své době se stal slavným a čtenáři na celém světě milovaným spisovatelem.

Podobný příběh zná i naše doba, kontrast mezi někdejší chudobou a odříkáním a pozdějším bohatstvím a slávou je tu ještě markantnější. Joanne Rowlingová je britská spisovatelka, autorka sedmidílné řady knih o čarodějnickém učni Harry Potterovi. Kromě psaní knih je Rowlingová známá také svýmpříběhem, kdy se ze života na sociálních dávkách během pěti let vyhoupla do finanční prosperity. Její majetek se odhaduje na více než miliardu amerických dolarů. Své strhující a půvabné příběhy začala psát v Edinburghu jako nezaměstnaná chudá samoživitelka. Její první rukopisy, později slavné po celém světě, byly zabedněnými nakladateli také zprvu odmítány.

Stephen King patří k autorům, kteří začali psát velmi brzy, vlastně už v dětském věku, a rovnou horory. Matka mu za každý příběh dávala čtvrťák. Později mu koupila za pětatřicet dolarů psací stroj a on od té chvíle ťukal každý den po škole i o víkendech, přičemž během letních prázdnin prý zřídkakdy opustil malý podkrovní pokoj. Důvod? Čím víc psal, tím lépe se cítil. Už ve čtrnácti letech byl navíc přesvědčen jak o vlastním talentu, tak o budoucím úspěchu. Takové nasazení a vášeň jsou vzácné, ale vyskytují se. I on byl zpočátku outsider. Po řadě odmítnutí z časopisů mu uveřejnila Comics Review povídku Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů. Jejími hrdiny jsou šílený vědec, který umí pěstovat červy ve velikosti lidí, a osiřelý mladík, jehož badatel najme, aby na hřbitově vykopával těla jako potravu dotyčných červů. Honorář autor ovšem nedostal. Stále buď četl nebo psal. Jeho první honoráře byly skromné. Například do časopisu Startling Mystery Stories prodal prózu Skleněná podlaha za pětatřicet dolarů. Na semináři tvůrčího psaní prvně uviděl svou budoucí ženu Tabithu, rovněž zarytou čtenářku. „Byl doslova a písmene nejchudším univerzitním studentem, jakého jsem kdy v životě potkala,“ vzpomínala později „Nosil gumáky zkrácené nůžkami, protože si nemohl dovolit boty; bylo to prostě neuvěřitelné, že někdo šel na školu za takových podmínek, a ještě neuvěřitelnější bylo, že to neřešil.“ Narodila se jim dcera Naomi, ale Tabby měla do promoce ještě rok. Aby měli peníze, nastoupil King na chvíli k čerpací stanici v Breweru, ale nevydržel tam. Začal raději pracovat v prádelně za dolar šedesát na hodinu a souběžně psal. Pak přišly do módy horory a práva na paperbacky jeho knihy Carrie koupila firma New American Library, a to za čtyři sta tisíc dolarů. Polovina oné částky byla Kingova, práva na film vzápětí zaplatila hollywoodská společnost Twentieth Century Fox. „Ještě rok nato jsme s Tabby chodili se širokými přihlouplými úsměvy a jen zvolna se odvažovali uvěřit, že jsme se z pasti chudoby nadobro dostali ,“ vzpomínal King. Dlužno dodat, že od začátku své kariéry King hodně pil a bral kokain, měl pocit, že mu drogy pomáhají v inspiraci, ale víc mu braly než dávaly. Naštěstí mu manželka pomohla se těchto závislostí zbavit.

Životy spisovatelů usilujících o vydání svého díla jsou velmi různé, v některých případech dokonce končí velmi špatně. John Kennedy Toole byl americký spisovatel, který napsal především knihu Spolčení hlupců. Dokončil ji v roce 1967. Dílo nabídl nakladatelství Simon and Schuster, které ho však odmítlo jako nezajímavé. Toole po odmítnutí knihy propadl depresi, která vyvrcholila 26. března 1969, kdy spáchal sebevraždu pomocí hadice připojené na výfuk svého auta. Kniha vyšla po jeho smrti a stala se světovým bestsellerem.

Na jeho příkladu je vidět, že autor musí mít nejen buldočí povahu při samotném psaní, ale i při čekání na úspěch. A že nestačí oslovit jedno nakladatelství, ale je nutné oslovovat další a další redakce. V Americe bývají běžní literární agenti, kteří nabízejí svého autora a sjednávají mu smlouvy, díky velkému trhu je z čeho je vyplácet, pokud se dostaví úspěch.

Scott Fitzgerald říká: „Pracuj jako ďábel! Než jsem prodal první příběh, přišlo mi 122 odmítavých reakcí.“

Isaac Asimov: „Musíte neustále posílat redakcím svá díla; nikdy nesmíte dopustit, aby rukopis zůstal ležet v zásuvce. Rozesílejte svůj text znovu a znovu, zatímco pracujete na dalším. Máte-li talent, dosáhnete úspěchu – ale pouze tehdy, pokud vytrváte.“

Jack Canfield:Slepičí polévka pro duši byla odmítnuta 144 nakladateli. Kdybychom se vzdali po prvních 100 nakladatelích, pravděpodobně bych nebyl tam, kde jsem dnes. Odmítejte odmítnutí. Když někdo řekne NE, řekněte DALŠÍ!“

Ernest Hemingway: „Když dostanete ke svému rukopisu, na němž jste pracovali velmi tvrdě a věřili v něj, připojené odmítnutí, je to těžká strava pro prázdný žaludek. Vážený pane, je nám líto, že vám musíme sdělit, že váš příspěvek nevyhovuje našim redakčním potřebám. Dobře, k čertu s tím. Mně je zase líto, že vám musím sdělit, že vaše odmítnutí neodpovídá MÝM potřebám.“

(Zdroj citátů: Renowned Writers on Overcoming Rejection, překlad: Jiří Nosek)

kniha

Kolikrát jste již byli odmítnuti vy? A jste pevně rozhodnuti, nebo to jen tak zkoušíte? Je psaní vaše životní priorita, jako těch, kteří nakonec prorazili? Napište nám do komentářů pod článkem!

.

Nebuďte na to sami! Připojte se do facebookové skupiny Jak si vydat knihu, a jak ji i prodat

Váznou prodeje vaší knihy? Možná se vám budou hodit rady Jak prodávat knihu

Hledáte nakladatelství s nejlepšími podmínkami? Co třeba KLIKA?

Zpět na titulní stránku blogu

Komentáře
  1. Odmietnutia napsal:

    Počet odmietnutí mojich románov neviem ani spočítať. Malé krajiny ako Slovensko majú navyše tú nevýhodu, že počet vydavateľstiev, čo vydávajú konkrétne žánre, je malý. Rýchlo ich všetky obeháte a ak nič, nuž ostáva len nejaký čas počkať, možno za ten čas vylepšiť rukopis, a začať ďalšie kolečko v nádeji, že sa zloženie redakcie časom zmenilo. Alebo aspoň jej postoj.

    Nikdy som to nevzdala a teraz vydávam už svoju piatu knihu.

Napsat komentář: Jiří Nosek Zrušit odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *