Jak psát cestopis, 2. díl: Rady od autorů

Teoretická vodítka jsou jedna věc, ale ve skutečnosti to každý z vás dělá jinak. Někdo se může spolehnout na svou paměť, někdo se bez psaní již během cesty neobejde. Někdo ví předem, že se vydává na cestu, ze které vznikne kniha, někdo se pustí do psaní až po 30 letech. Ale z toho si příklad neberte, protože ten váš cestopis může být „venku“ už před těmito nebo alespoň před příštími Vánoci…

A protože i já jsem už pár cestopisů lidem vydal, vytáhl jsem pro vás z jejich autorů pár mouder… Nemohl jsem vynechat ani svou mámu, která je suverénně nejzkušenější spisovatelkou, jakou znám.

Věra Nosková

(Nechte psa doma, Masajové krev a mlíko)

Jsem zvyklá psát prakticky denně, někdy píši cíleně knihu, jindy si zapisuji zážitky a nápady, aniž v tu chvíli vím, v čem se uplatní. Na cestách si píši vždy cestovní deník, nutí mě i k tomu, abych se víc dozvídala o tom, co vidím, zažívám. Mám z té cesty pak větší požitek, když jsem pozorná.
Takže bylo samozřejmé, když jsem v roce 2016 poprvé vyrazila se synem Jiřím do Thajska a Vietnamu, že si budu brát noťásek a budu průběžně zapisovat průběh cesty, zážitky. Asi v polovině cesty a zápisků jsem si říkala, že by z cestovatelského deníku mohla vzniknout za podpory krásných synových fotografií cestopisná kniha, nikoli bedekr, ale spíš próza, samozřejmě bez fabulace.
Základ knihy tedy vznikal během cestování. Díky bohatému materiálu jsem pak doma knihu napsala za pár měsíců, ale nekopírovala jsem deník – vytvořila jsem lineární příběh se spoustou zážitků, vyvěrajících nejen z exotického okolí, ale i z mých pocitů, zamyšlení, úžasu, radosti i znechucení, například z četných divokých skládek a zaneřáděných řek.
Náklad se předem, jak známo, špatně odhaduje, vydala jsem 1500 výtisků. Na vydání jsem vybrala téměř celou částku na startéru, takže jsem o návratnost financí nemusela mít starost, navíc, všichni přispěvatelé chtěli za svůj příspěvek právě jednu či více knih.
Na téma tři a půl měsíce trvající cesty po Thajsku a Vietnamu vzniklo půlhodinové fotopásmo podmalované hudbou, které je součástí prezentace této knihy. Tu si objednávají nejen knihovny, ale třeba i střední školy po celé republice.
Cestopis Nechte psa doma jsme vytvořili ve dvou, syn je nejen skvělý fotograf, ale cestu i plánoval a zajistil, uměl sehnat levné ubytování a vyhledával atraktivní místa a dopravu k nim. Já napsala většinu textu, on dodal masivní většinu z devadesáti barevných fotografií. Později jsem stejným způsobem napsala a dala dohromady cestopis Masajové krev a mlíko, který popisoval dlouhou cestu po Tanzanii, s tou mi zase pomáhal syn Tomáš.

Vladimír Tala

(Jak jsem dobyl Nový Zéland a jak Zéland dobyl mě,
Jak jsem dobyl Londýn a jak Londýn rozbil mě,
Jak jsem dobyl Kypr a málem i Kypřany)

Kdy vás poprvé napadlo napsat o své cestě knihu?
Zažíval jsem spousty bláznivých příběhů a reakce při jejich vyprávění byly pozitivní s výbuchy smíchu. Tam se ta myšlenka pomalu začala rodit.
Čím víc jsem měl za sebou (jak cestováním, tak i stylem života 😀), tím víc jsem časem zjišťoval, že si vše nepamatuji tak čerstvě a v celistvosti. Nechtěl jsem přijít o to, co mě v životě naplňovalo. Tak jsem si řekl, že to prvně zkusím jen pro sebe jako diář, tam se to pak zvrtlo v první knihu.

Jak jste psal, rovnou na cestě, nebo až po ní?
Až když jsem docestoval.

Pokud až po návratu, dělal jste si během cesty poznámky, nebo jste se spolehl jen na svou paměť?
To byl největší problém. Všechno mám v hlavě, jenže ve většině případů jsem to musel obnovit tím, že jsem se aspoň částečně přiblížil stavu, v jakém jsem u toho tehdy byl. A věřte, že to pak není lehké psát nebo například neusnout 🙂 Občas jsem druhý den koukal, co jsem to večer naťukal.

Čím jste se řídil při volbě nákladu (počtu kusů, které vydáte)?
Nechal jsem si poradit. Pan Nosek mně připadal z lidské stránky jako ta správná osoba. Ačkoliv jsme spolu komunikovali zprvu přes oceán a vlastně jsme se doteď neviděli naživo, už máme za sebou třetí knihu.

Jak jste knize pomáhal dostat se k lidem?
Hodně pomohl Facebook. Už tehdy, když jsem žil pořád někde mimo ČR, to byl pro mne zázrak v komunikaci. Když si vzpomenu na první trip na N. Zéland jen s mobilem, kde o mě nikdo třeba 3 měsíce nevěděl, internet a soc. sítě to hodně usnadnily. Třeba i když se stýskalo nebo se chtěl člověk pochlubit fotkami. Tam jsem pak udělal stránku pouze pro mé knihy a pozval známé i neznámé.

Co vám fungovalo nejlépe?
Již zmíněný Facebook a reakce kamarádů na různé příběhy. Nejlépe i těch, kterých se to týkalo. A potom také distribuce přes Euromedia apod.
E-kniha taky hodně pomohla, i když finančně to je spíš taková almužnička.

Tomáš Sedliak

(Nový Zéland – od Cape Reinga až po Stewart Island očima milovníka turistiky)

Kdy vás poprvé napadlo napsat o své cestě knihu?
Když jsem se ztratil na Novém Zélandu v horách.

Co vás přimělo to zrealizovat, čím byla vaše cesta jiná?
Nebyl jsem si jistý, že ještě něco podobného v budoucnu znovu zažiji a chtěl jsem svoje výpravy do hor Nového Zélandu někde popsat a zaznamenat.

Jak jste psal, rovnou na cestě, nebo až po ní?
Vše jsem psal až po návratu do ČR.

Dělal jste si během cesty poznámky, nebo jste se spolehl jen na svou paměť?
Spoléhám pouze na svou paměť. Během každého dne si tajně znovu cestuji a opakuji, tudíž si kolemjdoucí asi myslí, že jsem blázen.

Čím jste se řídil při volbě nákladu (počtu kusů, které vydáte)?
Svými finančními možnostmi a vytipováním cílové skupiny pro nákup mé knihy. Dvěstě kusů bylo akorát (již mám vše prodáno až na 6 kusů). Kdybych jich vytiskl více, trval by prodej dlouho a kniha by již nebyla aktuální.

Jak jste knize pomáhal dostat se k lidem?
Nabízel jsem knihu přátelům, kolegům v práci. Daroval jsem jí rodinným příslušníkům. Další propagace byla na cestovatelských festivalech a sociálních sítích. Moji knihu lze nalézt i v jednom kamenném obchodě specializovaném na mapy a průvodce.

Co vám fungovalo nejlépe?
Velmi mě překvapil počet osob z korporátní společnosti (kolegové v práci), kteří mě podpořili a knihu zakoupili. Úspěch zde byl dokonce větší než na sociálních sítích.

Petr Hauptmann

(Mé camino)

Kdy vás poprvé napadlo napsat o své cestě knihu?
Když jsem se vrátil z pouti, začal jsem si nejprve sepisovat zážitky a pocity pro sebe formou deníku. Až během psaní se všechno začalo propojovat a zjistil jsem, že z toho vzniká příběh. Ještě nějakou dobu trvalo, než jsem se rozhodl podělit se o něj s čtenáři.

Jak jste psal, rovnou na cestě, nebo až po ní?
Na cestě jsem si udělal jen pár poznámek, nebylo moc času. Začal jsem psát až po návratu, vycházel jsem přitom hlavně ze vzpomínek. Některé místopisné a historické údaje jsem si dohledával zpětně.

Čím jste se řídil při volbě nákladu (počtu kusů, které vydáte)?
Při volbě nákladu jsem se řídil zkušenostmi vydavatele a také finančními možnostmi. Vzhledem k tomu, že se jednalo o prvotinu a nejsem známý autor, od začátku jsem uvažoval o menším nákladu. Rozhodoval jsem se mezi 200 ks a 300 ks a nakonec jsem zvolil 300 ks.

Jak jste knize pomáhal dostat se k lidem? Co vám fungovalo nejlépe?
Asi nejlépe fungovala propagace na facebookových skupinách s poutnickou tématikou. S publicitou mně pomohli také přátelé, známí a naše městská knihovna, která uspořádala autorské čtení spojené se křtem knihy. 100 ks jsem nabídl v distribuci.

Oldřich Valcl

(Kavkazem a Střední Asií s batohem v 80. lete c h)

Kdy vás poprvé napadlo napsat o své cestě knihu? Co vás přimělo to zrealizovat, čím byla vaše cesta jiná?
Já jsem opravdu hodně netypický autor cestopisu, protože popisuju své zážitky z devíti výprav do tehdejšího Sovětského svazu až po 32–39 letech. Myšlenka napsat knihu o své cestě mě napadla poprvé asi po třetí výpravě. Tehdy mě napadlo, že jsem se dostal do míst, kam se běžný turista v té době tak jednoduše dostat nemohl, a že jsem zažil něco, co se jiným lidem nepodařilo.
Naše cesty opravdu nebyly typické, protože z devíti výprav pouze ta první byla legální. Zbývajících osm akcí jsme realizovali načerno. Ano, měli jsme pozvání, ale to jsem si za pomoci vypůjčeného ruského psacího stroje napsal sám. Měli jsme štěstí, že nám to pokaždé vyšlo. Naše parta nebyla jediná, která zvolila tuto cestu, bohužel ne vždy se drzým Čechům podařilo obalamutit sovětské úřady a projít.
Pak přišla sametová revoluce a vzápětí rozpuštění Sovětského svazu. Z toho vyplynuly tři důsledky:

Byl to (minimálně na určitou dobu) konec tohoto způsobu cestování.
Publikovat v Čechách bylo najednou možné i takové zážitky, jejichž zveřejnění by bylo za komunismu nepředstavitelné.
Po sametové revoluci přišlo v mém životě období, kdy jsem se musel plně věnovat své práci. Objevily se sice nové možnosti výdělku, ale současně zbylo méně času na jiné aktivity.

A tak jsem myšlenku sepsat své zážitky uložil k ledu… A léta běžela. Já jsem pracoval a pracoval a pracoval a stárnul, až jsem překročil důchodový věk.
Ze zdravotních důvodů jsem po dvou letech přesluhování musel ukončit aktivní práci a přestoupit do týmu důchodců. A najednou se našel čas exhumovat letitý nápad. Díky tomu, že tři endoprotézy a artróza ve zbývajících kloubech mi už nedovolí šplhat po horách, zůstaly mi pouze vzpomínky na krásná mladá léta.
V červenci 2021 jsem si udělal radost a sepsal jsem zážitky ze všech svých cest na Kavkaz, Pamiro-Alaj i Centrální Pamír, do Zakavkazska, Tádžikistánu a Uzbekistánu. Nejde o typický cestopis – ostatně sám sebe nepovažuju za spisovatele – ale spíše o popis zážitků a dobrodružství. Příběhy jsou to většinou veselé, ale občas i vážné. A tomu také odpovídá můj odlehčený styl.
Bezprostředním impulsem pro mě bylo to, že jsem své příběhy vyprávěl po řadu večerů své těžce nemocné tetě. Líbilo se jí to, ale bohužel, knížky se nedožila… Inspirací mi byla také kniha Jana Vlasáka „Tenkrát na východě“ o toulkách party českých horolezců po Kavkaze, kterou před lety vydalo plzeňské nakladatelství Cykloknihy.
Text jsem měl v kostce hotový za měsíc. V té době jsem ještě nepočítal s vydáním knihy. Chtěl jsem pouze udělat radost sobě, kamarádům a rodině. Pak mě napadlo, že by bylo dobré text doplnit svými amatérskými fotografiemi.
Nadšeně jsem v té době fotografoval na černobílý kinofilm. Bohužel se negativy během let ztratily a měl jsem k dispozici jen papírové fotografie o formátu 18 x 24 cm. Naskenoval jsem je a vybral z nich ty, které splňovaly aspoň částečně technické požadavky. Obrázky samozřejmě nejsou profesionální, mají řadu mušek až much, ale domnívám se, že je to částečně vyváženo jejich dokumentární a historickou hodnotou. Zpracování černobílých fotografií mi trvalo asi tři měsíce.
Pak jsem zjistil, že mi ve skříni leží několik krabic barevných kinofilmových diapozitivů. Za ta léta už hodně vybledly a také jim uškodil prach. Pořídil jsem si filmový skener a výsledek jsem prohnal přes Photoshop. Tím jsem se bavil další dva měsíce.
A pak jsem podepsal smlouvu a začala půlroční práce na přípravě knihy… Patrně by o knihu byl větší zájem, kdyby vyšla hned po revoluci, ale tehdy jsem nebyl schopen…

Jak jste psal, rovnou na cestě, nebo až po ní? Pokud až po návratu, dělal jste si během cesty poznámky, nebo jste se spolehl jen na svou paměť?
Během cest jsem si psal poznámky, jakýsi deníček. Faktem ovšem je, že v průběhu let se všechny deníčky poztrácely. A tak mi zůstala pouze paměť.
Zjistil jsem, že funguje zajímavým způsobem. Co jsem dělal včera, jsem schopen bez problémů zapomenout. Ale co se přihodilo před mnoha lety, to si většinou pamatuju, často i do detailů. I když jsem samozřejmě často narazil na situaci, že jsem věděl, že jsem byl na určitém místě a co se tam přihodilo, ale ani za nic jsem si nemohl vzpomenout, jak jsem se tam dostal a kam jsem pokračoval dál… Hodně mi pomohlo to, že mnohé příběhy jsem během uplynulých let vyprávěl svým kamarádům a příbuzným.

Co Vám při psaní nejvíc chybělo, jaké informace byste chtěl mít po ruce a neměl?
Jednoznačně moje deníčky. A pak jsem také litoval, že ve víru dějin zmizely i mapy, podle kterých jsme tenkrát chodili. Jinak vygooglit se dá dnes leccos.

Čím jste se řídil při volbě nákladu (počtu kusů, které vydáte)?
Tak to byl kompromis mezi tím, kolik výtisků jsem si myslel, že dokážu prodat, a tím, na co mi stačily finance, kterými jako správný český důchodce neoplývám. Na celou výrobu knihy se mi podařilo sehnat sponzory, ale i tak byl pro mě finanční limit zásadní.

Zuzana Švoncová

(Dlouhej špacír)

Kdy vás poprvé napadlo napsat o své cestě knihu?
O pěší dálkové cestě jsem toužila hodně dlouhou dobu a věděla jsem tehdy zcela jistě, že pokud se nám podaří něco takového podniknout, tak by bylo velkým hříchem takový střeštěný počin písemně nezdokumentovat.Takže v momentě, kdy jsem držela v ruce letenky a měla na zádech batoh, jsem věděla, že se to skutečně děje, a ať nás cesta dovede kamkoli, vznikne z toho hodně vzpomínek, a z nich vzejde kniha.

Co vás přimělo to zrealizovat, čím byla vaše cesta jiná?
Naše cesta byla jiná v tom, že v dnešní době je člověk doslova sešněrován systémem a pravidly. Nikdo nemá na nic čas. Nám se povedlo se na pár měsíců z tohoto systému vymanit, užívat si pěšího putování a svobody na cestách.

Jak jste psala, rovnou na cestě, nebo až po ní? Pokud až po návratu, dělala jste si během cesty poznámky, nebo jste se spolehla jen na svou paměť?
Na cestě jsem si vedla cestovní deník a pravidelně jsme o naší cestě informovali na Facebookové stránce, která se stala jakýmsi blogem o celém putování. Skutečnost, že tyto minipříběhy z cesty čtenáře bavily a velmi hladově vyžadovali „nášup“ v podobě dalšího vyprávění mě jen utvrzovala v tom, abych v záznamech pokračovala.
Do cestovního deníku jsem zaznamenávala události každého dne. Deník se mi pak stal podkladem pro základní linii příběhu knihy DLOUHEJ ŠPACÍR, která v sobě obsahovala nejen příběh o pěší cestě samotné, ale mnoho dalších příběhů, které mě na cestách po světě potkaly. Rozhodně bych nikdy nespoléhala jen na svou paměť. Deníky si obecně vedu už roky, je dobré se jednou za čas zpětně začíst a sledovat, jak se člověk posunul. Vést si cestovní deník před napsáním knihy samotné považuji za nesmírně cenné. Člověk totiž pod množstvím zážitků zapomíná detaily. Když jsou vjemy člověka přehlceny, začíná být náš popis čehokoli velmi strohý. A pro mě osobně je četba takových textů nezáživná, takové nemastné neslané čtení neudrží moji pozornost, a já chci ,aby čtenáři mé knihy cítili vše se mnou. Mým cílem je, aby jim v hrudi pumpovala stejná touha objevovat svět, aby jim kručelo v břiše, když hrdinovi na cestě dojde jídlo, aby se se mnou smáli i plakali, jinými slovy, aby povídání bylo tak pestré, jako je život sám.

Čím jste se řídila při volbě nákladu (počtu kusů, které vydáte)?
Počet knih k vydání jsem zvolila podle svých tehdejších finančních možností. Před vydáním knihy jsem měla přislíbené nějaké příspěvky od sponzorů, ale nechtěla jsem na ně spoléhat. Tyto příspěvky sponzorů později byly příjemným překvapením. Kdybych byla v situaci před vydáním knihy znovu, pravděpodobně bych nechala vydat kusů více. Strachem prvoautora z toho, že mu doma zůstanou knihy ležet, bych se už nenechala omezovat. Prodat všechny knihy nebyl ve finále problém.

Jak jste knize pomáhala dostat se k lidem? Co vám fungovalo nejlépe?
Za to, že se kniha k lidem dostala, vděčím především sociálním sítím a hlavně Instagramu. Člověk se na těchto platformách velmi snadno obklopí lidmi se stejným zájmem, v mém případě to je pěší turistika a dálkové pochody, a když dobrý text doprovází pěkná fotka, tak už to jde pěkně ruku v ruce správným směrem. Nejlepší ovšem byla stará dobrá ústní doporučení. Když se někdo zmínil známým o mé knize, kterou právě dočetli a která je nadchla a ještě dodají, že se s autorkou znají osobně a že do knihy klidně napíše originální věnování, vyvolává to v lidech pocit exkluzivity.

Cestujete? A jakou nejneobvyklejší destinaci jste zatím navštívili? Napište mi do komentářů!