Proč jsem si vydal knihu?

Lidé si vydávají knihy z mnoha různých důvodů. Ale jeden se táhne jako červená nit většinou publikací. Touha tu něco po sobě zanechat, ne jen proběhnout životem a pak navěky zmizet. Něco, co se nedá vymazat jedním zmáčknutím knoflíku a co bude přinášet radost nebo poučení ještě léta po našem odchodu.

Ale největší radost nám všem stejně dělá to, co naše kniha způsobí dnes a čeho můžeme být svědky.

O své důvody, proč se k vydání knihy vlastním nákladem rozhodli, se podělilo deset autorů, kteří u mě vydali jednu nebo více knih. Podělte se i vy o svůj příběh v komentářích pod článkem!

proc-si-vydat-knihu

Barbora Dvorecká

(povídky o životě se psy a koňmi „Doteky života“ )

Snad každý si přeje, aby po něm na tomhle světě něco zůstalo. Někdo staví mosty, někdo chová psy, jiný peče cukroví, na které se předávají recepty z generace na generaci. A někdo píše… Je-li píšící člověk přesvědčen, že jeho (mnohdy i několik let pečlivě vybíraná) slova zaslouží zachovat, má dvě možnosti. Buď může uložit rukopis do psacího stolu a doufat, že ho dědicové najdou, přečtou a řeknou – „Hele, docela dobrý, to nevyhodíme, aspoň ne hned…“ Nebo si splnit sen, vydat knihu a vidět svou práci hotovou. Já si vybrala možnost druhou.

Zbývala otázka jak. Jsem realista, takže mi bylo jasné, že obesílat nakladatelství prvotinou je ztráta času. Tedy vydávat sama. Půjde to vůbec? Ano, není to nedosažitelné. A má to jednu obrovskou výhodu – knížka vypadá přesně tak, jak jsem si představovala.

Dopisuju druhou. Opět budu vydávat sama. Proč? Protože chci, aby to, co po mě na tomhle světě zůstane, byl můj dokonale splněný sen.

Vlastimil Křelina

(říkanky s ilustracemi pro děti – „Říkanky nejen pro Adélku“ )

Knihu jsem nechal vydat, protože to byl můj sen. Mohu postavit dům, ale to udělalo mnoho lidí, může se mi dařit v podnikání, to je ale také běžné, ale vydat knihu, která určitě zanechá stopu mnoha příštím generacím, to je něco jiného. Až tady nebudu a má dcera ukáže své dceři tuto knihu, která možná bude někde v šuplíku mnoho let, a řekne, že to napsal její děda, tak i ona si tuto knihu určitě schová a jednou ji také bude číst své dceři.

Touto knihou jsem si splnil sen a až budu starý, tak si při pohledu na ni vzpomenu na krásné časy, které jsem prožíval v období, kdy jsem ji psal pro svou dceru. Pocit, který jsem prožíval, když jsem si již vydanou knihu přebíral, byl něco, co se nedá popsat ani nahradit něčím jiným. Jen splněný sen dokáže uspokojit natolik, že už si člověk snad ani nic jiného nepřeje, a to byl důvod, proč jsem napsal knihu.

Jaroslava Janečková

(dvě knihy pohádkových příběhů o afrických zvířatech s mnoha barevnými fotografiemi „Vypravuj o Africe, mami“ a „Vypravuj o Africe, kamaráde“ )

Od dětství mě zajímala  Afrika a její fauna. Nepamatuji si již, co dalo k tomu podnět. Zhlédnutý film? Cestopis? Návštěva zoo? Později přišly i jiné zájmy, časově náročné povolání, rodinné povinnosti… Až když se synové osamostatnili, vznikl prostor, abych se vrátila k dávné lásce.  Vrhla jsem se na cestopisy, atlasy zvířat, encyklopedie…

Když jsem chodila s vnoučaty do zoo, děti se vyptávaly, jak ta zvířata žijí v přírodě, jak si opatřují potravu, kdo je učí lovit atd. Tehdy jsem pro ně začala vymýšlet příběhy, které sice mají některé pohádkové prvky, aby byly pro děti přitažlivé, ale v podstatě vycházejí z reality. Jsem přesvědčena, že příběh má děti nejen pobavit, ale i nenásilně poučit.

Přátelé, jejichž úsudku důvěřuji, mi doporučili, ať se pokusím je vydat. Nabídla jsem tedy texty několika nakladatelstvím. Jaká byla odezva? Odpověď:

a) žádná

b) spolupracujeme jen s vlastními autory

c) na příští roky máme ediční plán plný

Tehdy rodinná rada rozhodla, ať knížku vydám vlastním nákladem. Když se mi podařilo najít i další milovníky Afriky, kteří byli ochotni poskytnout své krásné fotografie, byl vyřešen i problém s obrázky. Vznikly dvě půvabné knížky, ze kterých jsem měla velkou radost a  – což je ještě důležitější – které se líbí i dětem a jejich rodičům.

Jitka Kubešová

K vydání knihy mě v podstatě přemluvila kamarádka. Jednoho dne mi sdělila, že si mé fejetony vytiskla na papír a vozí si je v kabelce, cestou do práce nebo z práce si je pročítá a vždy jí zlepší náladu. Zrodil se mi v hlavě nápad. Vydat sbírku mých fejetonů knižně. Vydat takovou malou, útlou knížku pro ženy, aby i ostatní ženy mé fejetony mohly potěšit a zlepšit jim náladu. Od nápadu k realizaci byla ještě poměrně dlouhá cesta, ale díky nakladatelství se nám to společně podařilo. Mohu neskromně říci, že moje kniha měla úspěch.

A už se těším na vydání druhé knížky, která už je téměř na světě.

Blanka Ježková

(„Poselství náčelníka Dana George“ – bohatě ilustrovaný vzkaz náčelníka severoamerických indiánů světu)

Knihu Poselství náčelníka Dana George jsem objevila během své cesty po Kanadě. Kniha skutečného indiánského náčelníka a později i slavného herce Dana George mne ihned oslovila svojí poetičností, upřímností a velkou moudrostí. Neboť jsem studovala jazyky a zabývala jsem se překladatelstvím, rozhodla jsem se, že knihu přeložím a vydám v České republice. Zakoupila jsem práva od kanadského vydavatele a knihu jsem přeložila. Poté jsem kontaktovala několik českých nakladatelství. O přeloženou knihu měla velký zájem, ovšem nabídla mi velice malé procento z prodeje, a proto jsem se rozhodla financovat si vydání knihy sama.

„Poselství“ jsem vydala u zakázkového nakladatelství a nedávno jsme udělali druhé vydání, tedy druhý tisíc výtisků. O dva roky později jsem vydala svoji druhou knihu „Žijme naplno“ od Ralpha Smarta, tu jsem již vydala zcela sama.

Martin Ševčík

(učebnice realistické kresby „Portrét a hlava“ )

K napsání a vydání knihy mě nakopl kurz Podnikání z pláže, který v podstatě učí, jak napsat a prodávat eBook. Původní záměr mít jen eBook a nabízet ho na svých webových stránkách se díky zájemcům přetavil v rozhodnutí vydat knihu pravou a tištěnou. Až po čase jsem si uvědomil, že se mi tím vlastně plní dětský sen, kdy jsme ve škole psali, čím chceme být, a já uvedl „spisovatel a ilustrátor“. Považuji se ale spíše za ilustrátora.

Takhle nějak funguje naše lidské podvědomí, které nás dřív nebo později dovede k tomu, co bychom dělali v životě nejraději… Od dětských let mám rád kresbu a malbu, volba tématu mých knih proto byla jasná. Nedostatek kvalitních knih a kurzů kreslení za mého dětství v tvrdé totalitě byl pohon urputně se zajímat o výtvarnou činnost vlastními silami a dělat si určité poznámky z vlastních pokusů a omylů. Dalším důvodem byla nabídka zahraničních knih, které nabízejí výuku a návody na realistickou kresbu, která má ovšem do oprávněnosti svého označení „realistická“ hodně daleko… (Nechci se nikoho dotknout, ale většina je spíš jako od začínajícího studenta.)

Dnes všechny zkušenosti můžu zúročit a sepisuji je do knih, které se snažím vydávat pro všechny, kdo o ně projeví zájem. Nejčastěji pro ty mladší, začínající, anebo naopak pro starší, kteří se ke kreslení vrací. http://tajemstvikresby.cz/knihy/portret-a-hlava/

Miroslav Kuchař

(příběhy neobvyklého domácího mazlíčka – kuny jménem „Mína“ )

Na začátku byl nevšední kamarád Mína a to ostatní se, jak se říká, „nabalilo“…

Osobně mám s přibývajícím věkem oslavy vlastních narozenin čím dál tím míň rád, a již vůbec nedokáži ocenit ani pochopit nadšení mnohých nad takzvanými „kulatinami“. Nicméně i já chápal dovršení svého věku k číslovce začínající pětkou za určitý předěl ve svém životě, který se jaksi zvýraznit, bohužel i ze společenské nutnosti, zkrátka musí.

Finanční investice do jakékoli oslavy, byť sebeopulentnější, mi přišla jako míjení peněz za zážitek přeci jen pomíjivý, a tak mne napadlo při příležitosti svého životního jubilea oslavu vyměnit za trvanlivější komoditu, a sice knihu o Mínovi vlastní produkce, která uložením v knihovnách i po letech mým příbuzným, nejbližším a známým připomene existenci mé maličkosti. V tom lepším případě jsem doufal se skromností sobě vlastí, že knihy se přeci jen do košů neházejí, takže jsem (aspoň v kruhu mých příbuzných) jako autor nevšední knižní publikace věřil v přetrvání i po zániku vlastní existence…

Vlasta Rohová

(sbírka citátů „Myšlenky moudrých“ a příběhy nalezeného pejska jménem Kikina „O psech a lidech“ )

Jednou se vám do cesty postaví nemoci spojené se stářím. Celý život jste zvyklí bojovat s překážkami, a tak nedokážete fňukat, obtěžovat příliš svojí přízní známé a přátele, a tak si v duchu řeknete „holka, vzmuž se!“ – sednete k počítači a začnete psát vzpomínky na uplynulá léta, názory na současné události a troufnete si poslat své výtvory „sedmé velmoci“ – do časopisů, novin, televize. A občas se zadaří a získáte pár korunek jako honorář. Vnučky mají svá povolání, cestují po světě, a zahřeje vás u srdce jejich přání „babi, ještě nám neumírej, staráš se nám o byt a my máme v rodině aspoň jednoho seniora, když všichni z rodiny odešli na věčnost. Nic od tebe nechceme, užívej si podle svého uvážení, pro nás nešetři, my bychom to procestovaly – dopřej si občas svůj oblíbený štamprlík whisky nebo si zajdi na oběd na kachničku ….“.

A tak mne napadlo, když mi desítky let neslouží nohy, lékaři mi je repasovali endoprotézami a také srdíčku pomohli „budíčkem“, že budu muset nějak využít získaný prodloužený čas života. Samozřejmě mne řadu let nabádali moji známí, abych psala, psala, psala – třeba do „šuplíku“. Když jsem se zaměřila na svoje oblíbená témata a shromáždila je do podoby „brožurky do kabelky“, začala jsem sama obcházet nakladatelství jako „slepička, co prosí kohoutkovi o vodu“. Nedovedete si představit, kolik podniků jsem obešla, hovořila s podnikateli a třeba ve vydavatelství dětské literatury mne povzbuzovali, že mají na 3 roky dopředu zaplněný vydavatelský plán, ale že moje knížečka bude mít u dětí jistě úspěch a že to nemám vzdávat, když např. autor seriálu MASH uspěl až u sedmnáctého nakladatele! V mnoha případech zase požadovalo nakladatelství aspoň 20 000 Kč zálohu…

Psala jsem si do zásoby, občas mi vyšel v časopisech článek, uvažovala jsem, jak udělat radost sobě i jiným, že jim místo povídání při setkáních dám knížečku o životě s nádherným tvorečkem – nalezencem fenečkou Kikinkou, anebo opět „v kabelkovém vydání“ další svoje dílka…

Jednou jsem si pro radost koupila knížku svojí oblíbené spisovatelky Věry Noskové a na poslední stránce našla inzerát na její nakladatelství – neváhala jsem a dvě moje publikace jsou na světě. Dávám je místo dárečků při různých příležitostech svým přátelům, jako pozornost sestřičkám nebo lékařům, aby se nenudili při nočních službách. Rozdávat radost tímto způsobem pokládám za své poslání, vzpomněla jsem si na slova našeho klasika: „Já aspoň, kdybych byl třeba cikánského rodu a poslední již jeho potomek, všemožně bych se snažil, aby aspoň čestná památka po mně zůstala v dějinách člověčenstva…“

Jan Valeš

(Tři knihy „Holýšov v dobové fotografii“ z různých období historie obce Holýšov a kniha „Pobočný koncentrační tábor Holýšov“ o hrůzách z doby II. světové války)

Především díky trampské literární soutěži Trapsavec jsem v sobě našel odvahu skládat písmenka za sebou tak, aby měla nějaký smysl. První úspěchy v této soutěži mě natolik povzbudily, že jsem obeslal i několik dalších literárních soutěží s různým výsledkem. Psaní do literárních soutěží byla po několik let jediná cesta, jak dostat vlastní texty do tištěné podoby a k případným čtenářům.

Vzpomínám si, že s prvním tištěným sborníkem literární soutěže Trapsavec, kde byla i moje povídka, jsem odešel z tábořiště na nádraží v České Metuji dvě hodiny před odjezdem vlaku, a stále četl jen tu svoji povídku a čichal k neopakovatelné vůni čerstvě potištěného papíru.

Cestu obesílání literárních soutěží přerušila až redaktorka plzeňského rozhlasu Petra Kosová, která mi jako členka jedné ze soutěžních porot u cigarety řekla, ať se vykašlu na stálé obesílání soutěží a napíšu něco uceleného a pořádného. Protože bydlím v malém městě s bohatou, a to zejména druhoválečnou historií, napadlo mě hledat pravdu o všech těch tajemných historkách, které se v Holýšově od konce války dědí z hospody do hospody. Díky tomu jsem se naučil vyhledávat dobové materiály v zaprášených štalářích archivů, obcházet pamětníky a psát žádosti a prosby na instituce v celé Evropě. Nakonec vzniklo ze závějí nashromážděného papíru několik ucelených pojednání, které již stálo za to předat alespoň mikrosvětu kolem Holýšova.

Jestliže jsem si myslel, že sepsáním textu a naskenováním fotografií mám tu nejtěžší část za sebou, byl jsem dalším dějem zcela rozčarován. O naprosto geniální a neotřelý text neprojevil nikdo zájem, ale nutno dodat, že jsem byl vždy víc sběračem, než lovcem. Časem mi došlo, že jestli opravdu stojím o to, aby kniha opustila šuple a vydala se vstříc svému čtenáři, stane se tak jen mou vlastní zásluhou. I přes nesmělost sběrače jsem oslovil podnikatele z mého okolí, požádal jako soukromá osoba o granty vyhlašované městem, prodal část své sbírky a s jistotou finančních prostředků začal shánět grafika nebo nakladatelství a následně tiskárnu. Pokusy oslovit některého z absolventů grafických škol skončily naprostým fiaskem a renomovaná nebo profesionální grafická studia časem pochopila, že se baví s úplným amatérem, a práci si – ne vždy úspěšně – udělala po svém.

Není snad zoufalejšího okamžiku, než když otevřete vůbec poprvé vlastní knihu a to hned na straně, kde část textu tak nějak vyprchala. Jedinou a nakonec ideální cestou bylo nalezení nakladatelství, které má jednak pochopení pro začínající autory, okrajovou nebo jen lokální tematiku a neroztřese se při nákladu pouhých pár stovek výtisků. Které je ochotné donekonečna vám vysvětlovat různé grafické a tiskařské termíny a donekonečna zasílat náhledy a reagovat na další a další požadavky a dodatečně nalézané chyby.

 

Václav Vacek

(kniha „První století Jiřího Krupičky“ vydaná ke stým narozeninám významného českého myslitele)

Knihu o Jiřím Krupičkovi bych si vydat netroufl, měli jsem o kategorii skromnější ambici – vydat něco jako almanach – kolekci či malou sbírku „gratulací“ ke stoletým narozeninám, ale tak, aby to nebylo odpudivé a nekriticky přehnané  laudácio.

Kniha byla určena k potěšení Jiřího Krupičky a jeho blízkých přátel. Obsahovala almanach vzpomínek na něj (od jeho přátel, čtenářů, kolegů přírodovědců – hlavně geologů – a pak spoluvězňů), ukázky i recenze a povšechnou informaci o ohlasu, jaký Jiří Krupička vyvolal, s obrazovou přílohou z rodinných fotek. Odborná erudice zakázkového nakladatelství byl pro nás „dar nebes“, a také jediná šance, jak na poslední chvíli (za několik málo měsíců či spíše týdnů) dát knihu dohromady. A navíc tak, aby na to stačily mé skromné finanční zdroje.

Myslím, že při spolupráci s nakladatelstvím je důležitá vzájemná důvěra a také kvalitní korektor, který citlivě projde text a zbaví ho ostudných hrubek všeho druhu.

Jiří Nosek

(Tři knihy vodáckých povídek „Drž hubu a pádluj“, „Trosečníci řek“ a „Říční polobozi“.)

Nakonec i můj příběh… Protože i já, světe div se,  si vydávám knihy pro radost.

Knihy jsem po léta sázel matce i jejím přátelům v podstatě jako „melouch“ při práci fotografa. V roce 2009 jsem měl ve čtyřiatřiceti letech mozkovou příhodu, ochrnul jsem na půlku těla a najednou jsem nemohl dělat spoustu věcí, které vyplňovaly mé dny: vandrovat, profesionálně fotit (ano, přišel jsem tím o schopnost dělat svou práci), cvičit bojová umění. Zkrátka jsem měl spoustu času na přemýšlení a tak trochu „roupy“.

Tehdy jsem si vzpomněl na svůj dávný sen o zaplněné vodácké knihovničce a napadlo mě, že bych k tomu měl konečně nějak přispět. Narozdíl od své mámy nejsem spisovatel, ale našel jsem cestu, jak sehnat dostatek „materiálu“ – vyhlásil jsem vodáckou literární soutěž a nazval ji Kenyho VOLEJ. Na každé vodě jsem vyvěšoval plakátky po vodáckých kempech, že hledám vodácké psavce, a pomalu se začaly scházet první povídky. Trvalo to dva roky, než jich bylo dost na knihu.

Dnes je venku už třetí kniha (a dva vodácké zpěvníky k tomu) a kvalita povídek stále stoupá. Do Říčních polobohů se mi dokonce podařilo sehnat jako bonus nevydanou povídku kultovního vodáckého spisovatele Zdeňka Šmída. Na vodáckých knihách testuji všechny propagační techniky, které se naučím, takže se ze soutěže stala tak trochu i má výzkumná laboratoř.

Největší odměnou mi ale jsou pochvaly a podpora ostatních vodáků, které naše povídky baví, a samozřejmě i spousta vítězných povídek, které si rád čtu a vždycky znovu se u nich bavím. A jsem hrdý, že jsem byl tím, kdo tenhle jedinečný „strom“ zasadil. Do českého vodáckého světa jsem už nesmazatelně vyryl svůj podpis – a doufám, že to zdaleka nekončí.

 

Kam pokračovat: 9 důvodů, proč si vydat vlastní knihu

.

.

Jste v oboru nováčkem? Stáhněte si e-book zdarma Už nechci psát do šuplíku

Chcete si zkusit tiskové podklady vyrobit sami? Připravil  jsem pro vás e-book zdarma s návodem.

Vydáváte knihu? Natočil jsem videokurz, který vás naučí vydat si ji co nejlevněji.

Zpět na titulní stránku blogu

 

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Sdílejte s přáteli na Facebooktwittergoogle_pluslinkedinmail
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *