Jak se píše kniha?

Co to vlastně obnáší, napsat či sehnat materiál na knihu? A jak na to? Způsobů je několik, ale všechny mají jedno společné: Musíte tomu věnovat čas. Pokud nebudete připraveni na to, že to může dlouho trvat, zřejmě se vám to nepodaří zdárně dokončit.

To ovšem neznamená, že musíte nutně skvěle psát. A je mnoho způsobů, jak najít materiál na knihu…

Na internetu najdete mnoho rad, jak něco udělat rychle. A není ani úplně vyloučené, že se vám to podaří. Ale jsem přesvědčen, že má-li být něco kvalitní, vyžaduje to čas, nasazení, soustředění. A nemá se to uspěchat. Je potřeba tomu zkrátka věnovat tolik času, kolik bude potřeba. To má většina knih společné.

Začněme výčtem některých – asi zdaleka ne všech – způsobů, jak knihu vytvořit. U některých musíte umět psát, u některých moc ne:

Beletrie: Román musíte “vysedět”. Je třeba mít fantazii nebo silný příběh a naučit se dobře psát. Všimněte si, že píšu „naučit se“ – ne že na to musíte mít vrozený talent.

Povídky: Rovněž celkem náročný útvar. Povídka chce většinou silnou pointu, přitom poskytuje omezený prostor.

Fejetony: Jsou většinou původně vytvářeny pro noviny či blog a v knize pouze následně vyjdou všechny najednou.

Básně: K poezii buď sklony máte, nebo ne – to víte nejlépe sami.

Cestopisy: Záleží na tom, kde leží jeho těžiště – zda v příběhu, nebo v informacích. Čtenář, který hledá hlavně informace a najde je, může autorovi odpustit i nedostatek spisovatelského talentu.

Pohádky: Děti zajímá hlavně příběh. Bujná fantazie je tedy důležitější, než spisovatelské schopnosti – ale pokud je postrádáte, dobrého výsledku zřejmě bez dobrého redaktora nedosáhnete.

Kroniky: Někdy jde o vydání již existující kroniky (její “namnožení”), jindy je potřeba najít a utřídit materiál, což bývá náročné. Nebývá potřeba umět skvěle psát.

Odborné knihy: Pokud jste opravdu odborník, máte už pravděpodobně všechny potřebné znalosti a musíte je jen sepsat a utřídit. Umíte-li ještě k tomu psát, knihu to příjemně okoření. Pokud je nemáte, do odborné knihy se nepouštějte.

kniha

Jak se kniha píše?

Chci otevřeně upozornit, že jsem ještě žádnou knihu nenapsal. Letos jsem začal psát první.

Píšu vodácké povídky, napsal jsem 7 eBooků a také blog, který právě čtete, absolvoval jsem několik kurzů psaní. Vydal jsem jako nakladatel přes 100 knih. A má matka je spisovatelka (Věra Nosková), takže vím, jak píše ona romány. To je vše. Ale občas se na mě někdo obrátí s dotazem, jak na to, proto jsem se tohle téma chtěl pokusit alespoň částečně pokrýt.

Proto tento článek berte trochu s rezervou a s tím, že popíšu jen způsoby, jak se dá kniha napsat, které znám já.

Žádný učený…

…z nebe nespadl. Pokud si myslíte, že jste se narodili geniálním spisovatelem a nemusíte se nic učit, má možná pravdu tak 5 % z vás a ti ostatní nejsou soudní. O tom rozhodnou vaši čtenáři.

Především byste měli být v první řadě sami náruživými čtenáři. Čtěte spisovatele, kteří jsou proslaveni vytříbeným jazykem, a protože pravděpodobně chcete psát v češtině, měli by velkou část četby tvořit čeští autoři, nebo minimálně kvalitní překladatelé. Ale nejlépe dokáže využít bezbřehých možností krásy češtiny ten, kdo má naprostou svobodu tvorby, tedy rodilý autor.

Alespoň jednou si přečtěte knihy, které o psaní napsali mistři: třeba “O psaní” od Stephena Kinga a “Zen a umění psát” od Raye Bradburyho.

Nebojte se jít i na nějaký kurz, najít jej můžete třeba přes portál NaučmeSe.cz. Nebo zadejte na Seznam hledání hesla “kurz tvůrčí psaní” a vyberte si kurz, který vám nejvíc vyhovuje. Ale studujte a zdokonalujte se.

“Salámová” metoda naruby

Asi nejjednoduší je – nepsat knihu. Prostě jen psát a bavit se tím. Proč byste to jinak dělali, kdyby vás to nebavilo?

Můžete si snadno založit blog a na něj psát cokoli – povídky, fejetony, glosy. A až jich bude dost a zároveň uvidíte zájem (měřte od začátku návštěvnost pomocí Google Analytics), vyberete ty nejlepší a vydejte je v knize. Ty nejlepší vám pomůže vybrat Google Analytics – řekne vám, které příspěvky jsou nejnavštěvovanější a u kterých lidé stráví nejvíce času.

kniha

Jak píšu já

Ať už píšu blog, eBook nebo povídku do vodácké literární soutěže, málokdy na to mám celý den. Pravda je taková, že většinou to musím stíhat zároveň s prací na vydávaných knihách, marketingem a spoustou dalších věcí, které dělám.

Od Briana Tracyho jsem se naučil, že způsob, jak dosáhnout jakéhokoli cíle, je jednak si cíl jasně a co nejkonkrétněji definovat, a pak se směrem k němu posunout každý den aspoň o malý kousek. A funguje to!

Den mám proto “rozsekaný” do menších časových úseků: půl hodiny dělám to, půl hodiny ono, a pak hodinu zas něco jiného. Všemu jsem určil takové časové úseky, jaké stačí k tomu, abych se na věc dokázal soustředit a stihl udělat kus práce. Seřazené jsou podle priorit: Nejdřív to, co nevyhnutelně udělat musím, a pak to, co pro mě bude znamenat největší posun dopředu.

Právě v tuto chvíli mi běží každodenní třicetiminutovka na psaní blogu. Bohatě to stačí – někdy dokonce stihnu napsat si článek „do foroty“, který se mi bude hodit třeba až budu v zimě cestovat po Asii a na psaní nebude čas.

Čas si měřím na online nástroji Toggl. Všechny záznamy se ukládají, takže mám přehled, kdy jsem co jak dlouho dělal. Naučil jsem se spustit stopky a za dvě minuty být plně soustředěný na danou práci. Jinak to nejde. A když běží stopky, prostě celou dobu makám. Nedělám si kafíčka, neprohlížím maily – to udělám, až budu mít ten den odpracováno, případně mezi jednotlivými úseky. U mailů nikdy dopředu nevím, kolik mi zaberou času. Proto je vyřizuji nakonec, kdy už je to podstatné hotovo.

Takhle nyní píšu i svou knihu. Hodinu denně. Předsevzal jsem si, dokdy ji chci mít hotovou a připravenou k redaktuře, ale bude-li potřeba jí věnovat víc času, aby byla skvělá, udělám to. Ale také budu možná hotov dřív. Nevím. Ale každý den jsem o jeden krok blíž k cíli a vím, že dřív nebo později se tam dostanu.

Výjimečné příležitosti

Jste-li jako já schopni psát kdykoli a skoro kdekoli, je dobré se na to vybavit. Já mám levný 7” tablet s fyzickou klávesnicí. Dohromady váží cca 600 g, takže ho můžu vozit všude s sebou. Kdykoli na někoho čekám, jedu pár hodin vlakem nebo mám jinou “mrtvou chvíli”, třeba mě na festivalu zrovna nebaví program, píšu. Už jsem takhle psal na obrácené bedně před krámkem ve vietnamských horách, na Stvořidlech s nohama v Sázavě nebo u řeky pod dálničním mostem v Itálii.

kniha

Jak píše knihy profík

Být český spisovatel a nedělat nic jiného určitě není zaměstnání pro toho, kdo chce zbohatnout. Ale někdy je možnost být vlastním pánem a dělat co mě baví “za všechny prachy”.

Máma prostě ráno po snídani sedne k počítači a píše a píše. Často se s jedinou stránkou trápí celý den, protože ji chce vyladit k dokonalosti. Na jejích knihách je to znát. Nedokáže se “zapínat a vypínat” jako já, potřebuje delší časové úseky a na psaní se soustředit.

Když píše, nemluvíme na ni. Máme domluvené signály, kdy na ni mluvit smíme a kdy jen v případě naprosté nezbytnosti, jako když jí někdo volá nebo hoří.

Ale stejně se jí nejlíp píše, když je sama a nejlépe v jiném prostředí než doma. Někde, kde nemá internet, nemusí vařit, uklízet nebo chodit nakupovat a do psaní jí cvrlikají ptáčci. Potřebuje jen židli, na které se dobře sedí, a počítač.

Vypadněte a zůstaňte tam

Možná se nedokážete na psaní soustředit v běžném denním provozu. Prostě nedokážete přijít z práce, hodit všechno za hlavu a začít psát. Takže pokud přesto psát chcete, musíte si vytvořit podmínky.

Vyjeďte ven, a vyberte prostředí, kde vás nebude nic rušit. Pokud nemáte chalupu, můžete si pronajímat na víkendy chatičku. Na psaní stačí notebook. Hlavní je zklidnit se, nesledovat zprávy, nečíst noviny ani časopisy, pustit z hlavy všechny všední starosti a udělat si pohodu.

Nemusíte si na to ani brát dovolenou, máte víkendy. Ale odjeďte už v pátek. A nebude vůbec na škodu, když si umíníte, že v pátek nenapíšete ani čárku a budete příběh jen promýšlet. Utřídíte si přitom myšlenky a je dost možné, že se v sobotu vzbudíte s novým nápadem.

kniha

Když je hotovo…

…teprve přichází  skutečná práce. Až doteď to byla víceméně zábava.

Text je potřeba nechat uležet, aspoň měsíc se na něj ani nepodívat. Pak si vzít “sekáček na maso” a pustit se do autorských oprav.

Splavnit věty, “osekat zbytečnou vatu”, zbavit se zbytečných příslovců a plevelných slov, sledovat i rytmus děje a někde ho zrychlit a jinde zpomalit. A znovu. A znovu. Dokud nejste úplně spokojeni, a ještě lépe, nadšeni tím, co jste vytvořili.

Pak by měl nastoupit někdo zkušený, nejlépe redaktor, kdo po vás text přečte a dá vám tolik námětů, jak text ještě vylepšit, že přestanete chápat, jak jste jím mohli být nadšeni a znatelně se “vyfouknete”. A znovu opravy.

Pak dejte text přečíst nejzkušenějším čtenářům mezi vašimi přáteli. Poslechněte si jejich laické připomínky a zvažte, zda je zapracujete nebo ne. A znovu opravy.

Na konci vší práce byste měli mít dobrý text, kterému už chybí jen korektura.

Pak začne spousta práce kolem shánění peněz, vydání a propagační přípravy na něj.

A pak další dva až tři roky práce na propagaci, pokud chcete, aby se kniha dostala do rukou dostatečného počtu čtenářů… Ale to už je jiný příběh.

Pustili jste se někdy do psaní, ale nedokázali text dopsat až do konce? Co vás zastavilo? Jak píšete vy? Napište mi do komentářů pod článkem.

.

Nebuďte na to sami! Připojte se do facebookové skupiny Jak si vydat knihu, a jak ji i prodat

Váznou prodeje vaší knihy? Možná se vám budou hodit rady Jak prodávat knihu

Hledáte nakladatelství s nejlepšími podmínkami? Co třeba KLIKA?

Zpět na titulní stránku blogu

Komentáře
  1. Artep napsal:

    Zdravím,
    já si s „povídkou“ řekla, že budu psát aspoň dvě stránky na A5 denně. Jinak sešit a propisovačka jsou taky snadno přenosné. (Nemám ráda psaní na dotykové obrazovce, pokud jde o delší úseky.) Já psala povídku v metru cestou z a do práce. Ne vždy jsem svůj minimální limit dodržela, někdy jsem byla ráda i za půl stránky. Nějaký den nebylo ani to, když při psaní vyvstal problém, na který jsem při tvorbě kostry nepomyslela nebo takzvaně nezbyl čas. A ano, dokončením rukopisu to nekončí, tím, že píšu na papír, musím text převést do elektronické formy. Zde probíhá prvotní editace, škrty a úpravy, výběr vhodnějších spojení, a potom případné úpravy podle odezvy mých zkušebních čtenářů.
    Děkuji Vám za tento blog, moc mi přišly užitečné články na tématiku tvorby obálky.

    • Jiří Nosek napsal:

      Díky 🙂 I kdybyste se nedokázala ten den posunout dál než o jediný odstavec, už jen ten fakt, že jste dodržela svůj zvyk psát každý den mluví o tom, že tam dřív či později dojdete. Všechno má svůj čas, hlavní je jít pořád a vytrvale dopředu k cíli…

  2. Adam napsal:

    Dobrý den,
    dovolím si přispět svojí „metodou“ psaní, která vlastně ani metodou, přísně vzato, není 🙂 Vzhledem k nerovnoměrnému časovému vytížení v zaměstnání nemohu, i kdybych snad chtěl, psát pravidelně. Je ale dost možné, že bych to nedělal ani kdybych mohl. Nápady přicházejí jaksi sami od sebe, kdy a v jakém rozsahu se jim zlíbí. Pokud to je možné, nosím u sebe poznámkový blok, do kterého si všechny nápady zapisuji – i když jde třeba jen o zajímavý dialog, dílčí zápletku, nuanci nebo verš. Když mám čas, procházím si zápisky a kde mě napadne, jak něco rozvést, usedám k počítači a píšu. Někdy to vydá na dva, tři odstavce, jindy na povídku nebo kapitolu z potenciální knihy, nebo básničku. Když se mi povede nějaký text obsahově dokončit, procházím ho znova a „ladím formu“. Občas něco dopisuji, hodně mažu. U textů kde záleží na reáliích dělám rešerše. To často nutí ke změně zápletky nebo to naprosto zničí pointu. Když mám dojem, že text je po obsahové, stylistické a popřípadě faktické stránce v pořádku, nechám ho alespoň několik dní být, vrátím se k němu až s odstupem a projdu ho znovu. Přepisuji chyby, měním formulace. Čtu znovu a znovu, dokud nemám dojem, že je vše v pořádku. Až potom dávám text přečíst někomu dalšímu.
    Nechci v žádném případě tvrdit, že je to nějaká ideální cesta – je to velmi zdlouhavé a na rovinu píšu, že jsem zatím nic nevydal (ani se o to nepokoušel), s výjimkou několika povídek a esejí v rámci nízkonákladových sbírek a podobně. Spíš bych chtěl uklidnit hlavně ty začínající autory, kteří, tak jako já v osmnácti či dvaceti letech zoufali, že jsou dny, týdny nebo měsíce neschopni napsat větu. Tenkrát jsem přímo toužil být spisovatelem, dnes je mi třicet, mám v podstatě běžnou práci a píšu jen když chci a dělá mi to radost.

    • Jiří Nosek napsal:

      Dobrý den, jste pečlivý, rešerše by si měl dělat každý, ale činí to málokdo. Já používám místo poznámkového bloku mobil: je rychlejší to zaznamenat a při přepisování do počítače se informace zafixuje jak posloucháním, tak psaním, takže často už v hlavě zůstane. Díky, že jste se podělil o svůj způsob psaní.

  3. Patrik napsal:

    Patrik

    Dobrý den, píšu potřetí román, ty dva předešlé jsem nedokončil. Teď mám pocit, že mám silné téma. Píšu po kapitolách, práce mě baví a snažím se napsat denně alespoň tři, čtyři odstavce. Pak si je nahrávám do mobilu a poslouchám je. Jednou za dva tři dny se vrátím k opravám slov, vět. Když jsem začal psát, měl jsem osnovu jen tak v hlavě a s nejasným cílem jsem začal. Po třech kapitolách jsem zjistil, že pochybuji nad časem, kdy se příběh odehrává. Přemýšlím, že nechci chronologicky popisovat postavy a pomalu je zasazovat do rámce příběhu. Ale zároveň vím, že se čtenáři nemohou zjevit jen tak, náhle v ději. Chci, aby ty důležité postavy byly co nejvíc plastické a to zřejmě jinou cestou, než cestou popisu mimo hlavní děj nejde. Tedy, pokud nepůjde o pachatele, který bude seznámen s čtenáři později.
    Jinak píšu poezii, mám za sebou nějaká veřejná čtení. Děkuji, že jsem se s vámi zde mohl podělit o malé moje zkušenosti a něco tady i načerpat. Zdravím.

  4. Jiří N. napsal:

    Nevím, zda Vám můžu nějak pomoci, ale pokud Vám pomáhá tento blog, jsem spokojen 🙂

Napsat komentář: Jiří Nosek Zrušit odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *